Tak hezky to začalo. Byl první máj, lásky čas a my se potkali v nemocnici. Já půvabně kulhala se sádrou na noze, on se „zpoza“ límce bedlivě rozhlížel po chodbách. Chodil na procházky do zahrady, ne dlouho. Za chvíli jsme tam korzovali spolu. Galantně mně podpíral nebo vozil na vozíčku. Kupoval mi čokoládu z automatu, vyprávěl vtipné historky ze života.

Spolupacienti nás měli rádi. Ze všech stran znělo vzdychání o krásném mladém páru. Za tři týdny přede mne zničehonic poklekl, v ruce utržený muškát z truhlíku a požádal mne o ruku. Seděla jsem na vozíku, věděla, že občas bývá patetický, ale on to myslel vážně. V amerických filmech často zaznívá věta: „Ještě na to nejsem připravená.“ A to já tedy nebyla. Jenže pohled na dychtící tváře okolostojících pacošů mne od toho odradil. Přece je nemůžu zklamat! A tak jsem souhlasila. To všeobjímající štěstí všech přítomných bylo až děsivé.

Ovšem po návratu z nemocnice to začal brát hopem. Prý jestli už mám sbaleno, abych se mohla k němu nastěhovat. A svatba by měla být v létě na mé narozeniny. Byl červen.. Nenastěhovala jsem se. Občas jsem u něj přebývala k velké radosti jeho maminky. Opravdu se radovala. Takové milé slušné děvče a přitom si jen tak něco nenechá líbit. Plánovalo se „předělání“ patra domu pro „mladé“. Jen se mne jaksi zapomněli zeptat, zda tam chci bydlet.Zarputile jsem zůstávala ve svém žižkovském bytečku a lámala si hlavu nad tím, jak tu lavinu zastavit.

Zasáhla náhoda. Rodiče v den plánované svatby (ani jsem jim o ní neřekla) měli jet na dovolenou. Navíc nemám šaty, taková svatba se přece nedá uspěchat! Odložili jsme ji na jaro. Ale nadšen z toho nebyl. Prý ho dostatečně nemiluji! V tom měl pravdu, nikdy jsem u to neřekla. Byla jsem zamilovaná, to ano, ale něco víc jsem necítila. A nic velkolepého jsem mu také neslibovala. Prostě jsem ho chtěla víc poznat a ne rovnou skočit šipku k oltáři. I když takové případy se občas dějí. Ale on se mne snažil postavit před hotovou věc – buď teď nebo nikdy. Nedala jsem se, ale nevolila jsem slovo nikdy.

Přišlo ochlazení. Občas nezavolal. Najednou neměl čas. Přesto, že jsem mu vše vysvětlila a on u toho chápavě pokyvoval hlavou. Jen maminka mi volala. Kde jsem, co se to mezi námi stalo. Zajela jsem za ní a řekla jí, jak to vidím já. Smutně na mne pohlédla a začala plakat. Čekala jsem protikladné odpovědi, možná i hádku, ale slzy ne. Prý je takový. Všechno chce hned a nedívá se vpravo vlevo. Ale snad se to zlepší, vždyť mě pořád vynáší do nebe a miluje mě.

Jenže se to nelepšilo. Jel na služební cestu. Pozval mne, ať se přidám. Nebude tak pracovně vytížený a můžeme být hezkých pár dní spolu. Jen my dva. Kývla jsem. Sbalila jsem pár švestek a těšila se na sobotu. Třeba se zase vyjasní.Jenže ve čtvrtek zazvonil telefon. Jeho kolega. Ptal se, proč jsem zůstala v Praze a nejela s nimi. Ne, nespletla jsem si kalendář. Prostě mi neřekl, že odjíždí dřív a s kolegou. Nečekejte smutek ani vztek. Jen jakési rozčarování.

Sebrala jsem se a jela za nimi. Bez ohlášení. Od kolegy jsem věděla, kde je najdu. S úsměvem jsem vstoupila do kavárny hotelu a uviděla ho. Tedy spíš je. A ten druhý nebyl kolega. Dívčinka škole neodrostlá. Zahleděná do jeho modrých očí. Ten úsměv mi zůstal, jen posmutněl. Nad ním. Nelitovala jsem sebe, ale jeho a jí. Přisedla jsem si, představila se. Ani nehlesl. Spíš nebyl schopen slov. Dala jsem se s děvčátkem do hovoru. Lidově řečeno, nevěděla, která bije. Její vysněný má snoubenku! A já se jí klidně ptala na školu (základní), kam by chtěla jít studovat potom, co doma, co kámošky.Děvče automaticky odpovídalo jako stroj. Pak přišel kolega. Jen zděšeně sledoval dění. Zní to cynicky, ale já se bavila. Opravdu. Popřála jsem jim hezký zbytek dne a vrátila se domů.

Ozval se druhý den, nic spolu nemají, vždyť je jí teprve 14! Ještě si postěžoval, že za ním byli její rodiče a otec vyhrožoval násilím. Asi čekal, že ho polituju. Neodpovídala jsem. Nechala jsem pozdravovat maminku, řekla mu ať si dělá, co udělá za vhodné a vypnula telefon.

 

Tři měsíce jsme se neviděli. Najednou se objevil. Na Štědrý den. Nic nevysvětloval, jen se přišel zeptat, jak se mám a kdy bude ta svatba. A mamince se také stýská. V tu chvíli jsem neměla slov já. Nechápala jsem, o co mu jde. Vztah jsem dávno považovala za uzavřený a on přijde se svatbou. Ukázala jsem na dveře a řekla mu ať je zavře. Zvenčí. Vyděšeně se na mne podíval. „To mi ani nepopřeješ k Novému roku?“ a podával mi ruku. Nepopřála jsem. Definitivně jsem ho poslala, tam kam patří. Asi víte, které slovo jsem měla na mysli.

Reklama