Moje babička mne naučila dávat do dózy s moučkovým cukrem kousek vanilkového lusku. Pokaždé, když otevřu víko, line se kuchyní jedinečná vůně, která mne vrací hluboko do mého dětství. To když v neděli dopoledne, kdy už na kamnech bublaly hrnce s obědem, babička vytáhla velkou mísu, síto na mouku, kterou do mísy prosívala s posvátnou pokorou, klouby mozolné ruky vytvořila důleček, do něhož drobila kvasnice, sypala cukr a zalévala vlažným mlékem z modrého plecháčku. Poté, co vzešel kvásek, přidávala další suroviny a velkou vařečkou hnětla a hnětla. Ten nezapomenutelný zvuk dřevěné vařečky narážející na plechové stěny mísy… Když se těsto přestalo lepit na vařečku, vytvořila bochánek a posypala ho moukou. Z truhly vyndala naškrobenou utěrku a celou tu krásu na okně přikryla. Jak ráda jsem chodila kontrolovat, jestli už nám těsto neutíká :-)))
Sotva jsme sklidili nádobí po nedělním obědě, babička vyndala velký vál, posypala ho moukou a začala tvořit ty nejlepší buchty s povidly, jaké jsem kdy jedla. Když je hotové vyndávala z trouby a cukrovala cukrem ovoněným vanilkou, bylo těžké čekat do jejich vychladnutí…
Ještě dnes vzpomínám na tu lahodnou kombinaci bílé kávy a povidlových buchet. Jako svátost uchovávám babiččinu kuchařku, do které úhledným písmem zapisovala recepty, kde se nešetřilo vejci a máslem. Její buchty jsem zkoušela snad stokrát. jsou dobré, ale není to ono. Snad jim chybí ta babiččina veselá písnička, kterou si prozpěvovala….
Často přemýšlím, jaké dojmy si ze svého dětství odnesou moje děti, jestli zvuk mixéru nebo vůni kupovaných bábovek, které „peče“ moje tchýně…

Také vzpomínáte na své prarodiče se zvláštní nostalgií? Jak se díváte na vztah svých dětí a jejich prarodičů, myslíte že dnešní doba dovolí vašim dětem si do dalšího života odnést podobně nezapomenutelné vzpomínky, jako máte vy?
TÉMATA:
DŮM A BYT