řed dvěma lety jsem si koupila garsonku. Naši mi na ni něco dali a něco půjčili, teď jim to splácím. Garsonka je malá, ale je moje a já jsem se dost vyřádila při jejím zařizování. Je to můj hrad. Poprvé jsem vlastně zažila pocit vlastního bydlení i se vším, co k tomu patří. Kromě toho, že si můžu dát všechno, kam chci já, taky jsou na mně všechny povinnosti od oprav až po placení poplatků. Ale nestěžuju si a svoje bydleníčko si užívám.
Je to rok, co jsem se seznámila s Martinem. Studoval vysokou a bydlel u rodičů na sídlišti. Před několika měsíci školu skončil a sehnal si hodně dobrou práci. S tím, že má vlastní příjem, se začal zabývat tím, že si sežene nějaké bydlení nezávislé na rodičích. Stále častěji mluví o tom, že bychom měli spolu začít i žít, když spolu chodíme, že by si mě chtěl v budoucnu vzít a založit rodinu. Mám ho moc ráda a myslím si, že je to ten správný pro život, ale zatím si nedovedu představit, že bychom bydleli spolu. Mně moje soukromí vyhovuje a i když tu někdy přespí, nechci, aby to bylo jako že bydlíme společně. Máme oba své známé a své zájmy a vidíme se tak často, jak to jde.
Naposledy Martin vyrukoval s nápadem, abychom moji garsonku vyměnili za něco většího s doplatkem, že má našetřeno od rodičů a může si i půjčit. Že budeme pak víc spolu a budeme se moct pozvolna zařizovat. Ta garsonka je ale moje jediná jistota a i když nechci malovat čerta na zeď, kdo mi zaručí, že s Martinem budeme spolu pořád? A jak se budeme dělit o byt v případě, že se rozejdeme? Je to dost hloupá situace, protože nechci, aby si Martin myslel, že s ním nechodím na vážno nebo že ho nemiluju. Ale zatím nemám potřebu se takhle vázat. Jak mu to říct a neublížit? Nebo mu snad mám vyhovět a přestěhovat se?

Kamila

Ilustrační foto: IKEA
TÉMATA:
DŮM A BYT