Moje svatba byla krásná, ale klasická, takže žádné neobvyklé fotografie nevznikly. A vtipné fotografie také ne, neboť v pokročilém odpoledni, kdy vtipné situace nastávaly, již nebyl nikdo schopen fotit.

Svatbu jsme měli na radnici a hostinu v nedaleké restauraci. Restaurace je to krásná a útulná. Majitel kromě restaurace vlastní také pekárnu, takže obojí je z praktických důvodu umístěné v jednom domě – pekárna v přízemí, odkud se po schodech nahoru dostanete do restaurace. Vdávala jsem se v pátek, v normální pracovní den, kdy pekárna funguje. Zatímco jsme nahoře vesele juchali, dole se prodávaly housky a rohlíčky obzvláště vypečené. 

Na chvíli jsem z hostiny odešla, v klidu ven si pohovořit se svým bratrem. Můj manžel, v té chvíli již ovíněný, jen zahlédl mé bílé šaty mizet na schodišti a rozběhl se za mnou. Těsně nad příkrým schodištěm ho zachytila má švagrová a kamarádka. Každá ho držela ze jednu paži a tahaly ho zpět a statečně ho přesvědčovaly o tom, že se vrátím, ať tu na mě počká.

Můj tvrdohlavý drahoušek trval na svém a holkám se vytrhl. Vlivem odstředivé síly odpružen ladně přeplachtil polovinu schodů, odrazil se břichem a s rukama podél těla zdolal druhou část schodiště - přímo dolů, po hlavě, do pekárny plné zákazníků. Zlomek vteřiny ležel nehnutě a pak (k všeobecnému úžasu těch dole i těch nahoře) se zvedl a odkráčel k pultu: „Dvě housky, prosím.“ Zkoprnělá prodavačka strčila dvě housky do pytlíku, můj milý  je rošťácky zaplatil a s hlasitým „na shledanou“ odkráčel středem pekárny ven.

Miláček pád ze schodů naštěstí přežil bez otřesu mozku i bez modřin. Dodneška u nás přání „Skoč pro pečivo do pekárny“ vyvolává úsměv.

přeji krásný den