Kdo už někdy cestoval na zahraniční dovolenou, dobře ví, že v každém zájezdu se spolehlivě najde aspoň jeden potížista. Většinou se nevyskytuje osamoceně, ale tvoří společně se svými přáteli či příbuznými celou potížistickou buňku, která zpočátku ostatní spolucestující baví a osvěžuje, později moří a ke konci zájezdu otravuje a opruzuje.
Potížisti se nedají předem rozpoznat podle žádných symptomů, mohou vypadat jakkoli, ale už při nakládání zavazadel začínají krystalizovat z masy ostatních cestujících. Trvají na tom, aby jejich zavazadla byla v úložném prostoru nahoře, aby se jim nic nepomačkalo. Často je nutné přeskládat všechna zavazadla, aby jim bylo vyhověno. Při nástupu do autobusu se ukáže, že potížisti, kterým se dělá v autobuse špatně, sedí na sedadlech, která jim zásadně nevyhovují. Ostatní už vědí, s kým mají tu čest, a tak aby umožnili odjezd, ochotně jim uvolňují svá místa. Potížisti se usazují, ale je tu hned další problém – prostor nad jejich sedadly je příliš malý, a proto se jejich nejbližší sousedé musí uskrovnit, obloží se bundami a batohy, aby potížisti mohli pohodlně cestovat.
Autobus konečně vyjíždí a potížisti v období počátku cesty sbírají síly k dalšímu útoku. Střemhlav zaútočí už při první čůrací přestávce. Záchod u pumpy je totiž špinavý a smrdutý a paní průvodkyně by s tím snad mohla něco udělat a snad by se mohlo zajistit, aby se u podobných záchodů už nestavělo. Paní průvodkyně si nervózně prohrabuje vlasy, slibuje nápravu a myslí si svoje.
Na další cestě už odhazují potížisti zbytek skrupulí a cupují nervy ostatních účastníků zájezdu na hadry. Je jim vedro, nebo na ně táhne, chtějí mít rozsvíceno, nebo zhasnuto, chtějí sledovat video, nebo spát – chtějí vždycky něco, co ostatní nechtějí. V zájmu zachování dobré nálady se ostatní přizpůsobují, ba někdy dokonce zbaběle přizvukují, že zájezd nestojí za nic.
V místě ubytování mají potížisti pravidelně nevyhovující pokoje, které je třeba vyměnit s někým, kdo je ještě ochoten. Ochotných spolucestovatelů je už pomálu, protože všichni jsou už nasupeni a mnohý už vážně uvažuje o fyzické likvidaci potížistické buňky.
Pokud je v ceně zájezdu i hromadné stravování, získávají potížisti prostor pro skutečně brilantní akce. Předkládané pokrmy jsou ve strašné kvalitě, maso zavání, přílohy jsou rozvařené a omáčky příliš mastné. Paní průvodkyně, pokud je nezkušená, zmateně pobíhá od potížistického stolu do kuchyně a u ucha má telefon, kterým se spojuje s cestovní kanceláří. Jestliže už má zkušenosti s hromadnými zájezdy, tuto činnost pouze předstírá.
Přežít dovolenou s potížistou je náročným oříškem pro průvodce i pro ostatní účastníky zájezdu, kteří si celou cestu domů, kdy poslouchají brblání potížistovy buňky, říkají, že příště už do ciziny jedou jedině vlastním autem a individuálně. A že klidně přiberou i tchýni. Protože ani ona přece nemusí být tak děsně prudivá, jako tihle potížistí...
Reklama