Když si občas pročítám příběhy, které jsou tady uveřejněné, čtu v nich obecně velkou nespokojenost s muži. S muži větroplachy, neusazenými a nedospělými, nezávislými a nepokojnými. Jejich jedinou náplní, jak se zdá, je unikat ženám z jejich sevření, nenechat se polapit a být pořád jednou nohou tam a druhou zase onde. Ach ti muži! A nám, ženám pak nezbývá než muže zadržovat v objetí, doslovném i obrazném, cpát jim hlavy do ohlávek a navlékat jim proti jejich vůli ony potupné bačkory.
Věřte, že tomu tak možná má od přírody být. K tomu, že si to myslím, mě vede smutný příklad domácnosti mého švagra. Ačkoli jsou můj muž i jeho bratr z jedné krve, z jednoho rodinného prostředí a mají stejnou výchovu, můj muž je oním zpropadeným větroplachem, zatímco jeho bratr je manžel domácí.
Zpočátku našich manželství, která trvají přibližně stejnou dobu, se švagrův svazek, na rozdíl od našeho, jevil jako idylický. Nyní, po deseti letech, je situace obrácená. Švagr totiž nikam nechodí, nic nedělá a nemá žádné přátele. Takže je pořád doma. Přijde ze svojí nepříliš náročné práce a je doma. Občas něco pokutí, občas svojí ženě s něčím pomůže, občas si pohraje s dětmi. Většinu času prosedí u televize a u knížky. Říkáte si – ideální partner? Nenechte se mýlit!
Protože on nemá žádnou partu přátel, připadá mu nepochopitelné, že jeho žena partu přátel má. Nic jí sice nezakazuje, ale sám s nimi nechce mít nic společného. Ona tedy se svými přáteli tráví sama jeden až dva večery v týdnu, ale jejich rodina se nemůže účastnit nikdy o víkendech, neřku-li o dovolené žádných společných akcí, jako jsou hory nebo v létě voda, protože on chce být ve volném čase jen se svou rodinou.
Ačkoli mou švagrovou její muž v ničem neomezuje, doma jí pomáhá s domácností i s dětmi, stejně nevládne v jejich manželství taková spokojenost, jak by se dalo očekávat. Takže, milé dívky a ženy, všeho s mírou, i domácího štěstí. :-)

K. L.