Milá redakce, doufám, že můj příběh otisknete, protože jsem ve velmi složité situaci a nedokážu se rozhodnout. Doufám, že mi pomůžou názory a reakce čtenářek.
Jsem v pátém měsíci plánovaného těhotenství. Miminko, které čekám, jsme si s manželem moc a moc přáli. Jsem šťastná, že ho budeme mít, ale mezitím se ještě stalo něco, co moji situaci hodně zkomplikovalo.
Předtím, než jsem se vdala za svého současného manžela, chodila jsem s kolegou z práce. On byl takový sukničkář a já hloupá naivka. Chodili jsme spolu asi dva roky. Myslím, že mě celou dobu podváděl, ale jistě to nevím. Nakonec jsme se rozešli, když jsem ho začala tlačit k společnému bydlení a mluvila o tom, že by jsme mohli mít miminko. On ještě chtěl zůstat svobodný, přestože už mu bylo něco přes třicet.
Rozešli jsme se z mého popudu, ale já jsem ho bohužel nepřestala mít ráda. V práci jsme se setkávali pořád, on si nikdy neodpustil poznámku, že mi to sluší nebo smutné řeči o tom, jestli by jsme mohli ještě dokončit, co jsme začali a tak podobně. Ale bylo jasné, že by se mnou vážně žít nechtěl, že to jsou jen takové ty řeči. Bylo mi to líto, skoro rok mi trvalo, než jsem se znova zamilovala. Aspoň jsem si to myslela.
Pak jsem se provdala a po roce se mi podařilo otěhotnět. Dost jsem doufala, že se mi podaří na mateřské s miminkem konečně zapomenout na kolegu a mít ráda mého hodného a obětavého muže. Ale všechno dopadlo jinak.
Jakmile na mě začalo být vidět že jsem těhotná, kolega se úplně zbláznil. Teď za mnou pořád chodí do kanceláře, říká že teď konečně vidí, že by mě mohl navždy ztratit. Že jsem jeho jediná láska. Že krásnější ženu nikdy nepoznal a že má rád i to miminko, protože je moje a že si mě i s miminkem chce vzít.
Vlastně bych měla být šťastná, protože to je to, co jsem v posledních čtyřech letech nejvíc chtěla. Ale najednou nevím, jestli můžu svému bývalému milenci věřit. Co když to nemyslí vážně a já opustím manžela a budu s miminkem sama. Cítím, že ho stále strašně miluji a že bych s ním mohla být moc šťastná, ale bojím se že mě zklame.
Taky mám strašné výčitky svědomí vůči manželovi. On je na mě moc hodný a o ničem neví, ale mám pocit že cítí, co se děje. Ale neříká nic, jen smutně kouká. Vím, že bych podle rozumu měla zůstat s ním, ale také vím, že tak šťastná jako s kolegou s ním nikdy nebudu. Je tady i existenční otázka, protože manžel pro nás koupil byt, ale když ho opustím a můj bývalý milenec opustí pak mě nebudu mít s miminkem ani kde bydlet.
Vím že je to stále stejné omílání problému srdce kontra rozum, ale zkuste mi napsat jestli má někdo z vás podobné zkušenosti a jak vidíte prognózu vztahu s kolegou. Zdá se vám to úplně ztracené? Děkuji všem za jejich názory.

Hanka
Reklama