Děti jsou ovšem také až nebezpečně vynalézavé, například druhorozený synek vyřešil otázku úklidu pavučin za plynovým sporákem vhozením zapálené sirky. Pravda, vzniklý ohýnek skutečně pavučiny dokonale odstranil, ještě, že jsme u toho byli, a tak se synovo inovátorství dostalo do rozporu s tradiční úklidovou představou rodičů a zůstalo nepochopeno, ba co víc - dokonce co nejpřísněji zakázáno! Naši miláčci a trapiči se totiž řídí heslem že co není zakázáno, je dovoleno. Ale cožpak si mohou ubozí a uchvátaní staří rodičové vzpomenout na všechny věci, které by měli zakázat? Děti jsou vždy nejméně o krok před nimi.
Dlouhé přehozy na postelích či ubrusy na stolech a stolcích poslouží jako kryty na shrnutí věcí v jejich okolí pod jejich milosrdný, do té doby nevyužitý prostor. Mnohé krabice, krabičky a šuplíky jsou tak nacpané „životně důležitými potřebnostmi", že nejdou otevřít. V tomto případě děti dokonce zvládají porušit veškeré fyzikální a chemické zákony o hmotě a jejích vlastnostech. Stlačí nestlačitelné, do kulaté prolákliny vmáčknou hranaté, do maličkého prostůrku vměstnají dvakrát větší objem a tak dále. Jenže, my jsme byli také takoví, ale s postupem let a dospíváním jsme tyto triky a dovednosti kdesi poztráceli a pozapomněli. Škoda - někdy by se hodily!
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Susina: tak alepson nekdo, ze uklizi... Muj muz tedy taky, ale jen narazove.
Naše děti považují uklízení za obzvalst rafinovane muceni. Junior okamzite, po vyzve, pravi, ze je strasne unavenej a ze by sel spat.
Susina: Tak takové dítko skoro závidím, ta moje má zřejmě volnější přístup k temínům jako uklizeno v genech. A já se ani nemůžu moc rozčilovat, neb to má po mě.
Já jsem si hlavně všimla, že úklid v podání mého
znamená nošení věcí z místa A do místa B, zatímco když já vysávám, utírám prach a vytírám, tak neuklízím, ale dělám naprosto neužitečnou činnost, kterou se pak darmo chlubím 
Holky, musím říct, že moje dítě je menší bordelář než jeho tatíček...Ríša ve svejch téměř pěti letech v podstatě trvá na tom, že věci mají své místo (však ono ho to s věkem přejde, nedělám si iluze), ale manžela bych občas zabila za to jeho věčné povalování novin po jakékoli rovné ploše - podlaze, křesle, stole v obýváku, stole v kuchyni... ale nejvíc mě vytáčí jeho "úklid" knih a novin nahoru na obývákovou stěnu - argumentuje tím, že pokud nechce, abych to vyhodila nebo někam zašantročila, musí to dát někam, kam spolehlivě nedosáhnu.. to se mu to mluví, když je o dvě hlavy větší, než já... takže u nás prostě je paradox - dítě uklízí, tatínek dělá binec....
Haide: Souhlasím s mamčou - nepřestane a ani jim nevadí, když si do toho všeho přivedou hordu kamarádů ...
pajda: Asi tak stejně jako u nás.
Kadla: Luxování jsem vzdala celkem brzy - můj muž trvá na úklidu nejlépe v sobotu ráno. V sobotu v poledne doneseme velký nákup, v sobotu odpoledne piplám něco s barvičkama nebo těstem nebo tak a vneděli ráno vařím "lepší" oběd a odpoledne se jdou naše roztomilá morčátka podívat, co by kde mohla rozházet a okousat...a v neděli večer můžu uklízet znovu. otázka za 5 000: Jak dlouho je poznat, že jsem uklízela???
K.:
Páááááááááni, vy znáte sysla osobně?????
Tak já byla takový expert, že ze snídaně jsem jen chleba vykousala, kůrku jsem házena za kuchyňskou linku.
I u nás to v dětském pokoji vypadá jak po tornádu a po něklika hodinovém úklidu, který si děti obstarávají sami, se věci různě přeskupí a když mi přijdou hrdě ukázat uklizený pokoj, jen já nechápavá matka nevidím žádný rozdíl
, takže ten pobyt jinde, mamčo, bych občas potřebovala taky.