Myslela jsem si, že jsem konečně narazila na toho pravého. Tím spíš, že ho znám už celá léta a vím, co je zač, protože spolu pracujeme v jedné firmě. Loni v listopadu za mnou přišel, že se rozešel se svou dlouholetou přítelkyní, tak jestli bych s ním nechtěla chodit. Byla jsem volná a on byl můj typ, řekla jsem tedy ano.
Na začátek bych ráda poznamenala, že ona a já jsme jako voda a oheň. Jeho bývalka, kterou pochopitelně znám taky, je drobná křehká blondýnka s vysokoškolským vzděláním, tichá, mírná, klidná… a jak mi později řekl, také dost chladná. Já jsem vysoká skoro jako on, docela fest stavěná a jsem ten typ, co je ho všude plno. I když naše chození začalo jakoby na troskách jeho předchozího vztahu, nějak jsem to neřešila. Koneckonců byla to jeho volba a jeho rozhodnutí ukončit vztah, který podle jeho slov už dlouhé měsíce nefungoval.
Strávili jsme spolu nádherné dva měsíce, na Silvestra jsme byli spolu. A tehdy to začalo. Trochu se napil a začal s tím, že mne sice moc miluje, ale že je mu strašně líto Ireny (jeho bývalé), jak jí asi teď je a že se k ní nezachoval pěkně. A najednou začal (nahlas) bilancovat své rozhodnutí, jestli to bylo rozumné, vždyť s ní toho tolik prožil a docela k sobě šli a podobně… Musím říct, že mě to dost vyhodilo z rovnováhy. Kdyby to ještě bylo tak, že jsem ho tehdy přemlouvala, ať ji nechá… ale byl to přece on, kdo to s ní ukončil. A teď mi tady říká, že neví, jestli chce být se mnou nebo s ní! Od té doby s tím přišel ještě několikrát, dokonce to zkouší i s tím, že má z toho deprese. Když jsem se ho zeptala, proč mi to říká a proč si to teda nevyřeší sám, odpověděl mi, že jsem přece taková silná, tak to unesu!
Nechci být silná! A ani nejsem. Brečím teď co den. Nabídla jsem mu, že si dáme pauzu, aby si to vyřešil. Asi do nového vztahu moc spěchal. Ale taky jsem zjistila, že jsem se zatím do něj stihla tak moc zamilovat, že ho nechci ztratit. Poradíte mi, co teď? Jsem všechno, jen ne silná.

Petra