Malé děti prožívají Vánoce jinak než my dospělí. Nejen proto, že dostávají dárky, na které se těší a po kterých měsíce touží, ale také proto, že mají zvláštní dar jinak vnímat situace a okamžiky, a to vlastně neplatí jen pro svátky… Zde je jen pro ilustraci pár příhod, které se opravdu staly. :-)

Rodiče v alkoholickém oparu
Tahle příhoda se stala mojí kamarádce Kamile, která má malou tříletou holčičku. Jednou o víkendu pekla cukroví se svými kamarádkami u jedné z nich doma. Když dopekly, nechaly doma všechny svoje děti pod správou domácího tatínka a šly se z té celodenní dřiny trošku vzpamatovat do restaurace.
Asi za dvě hodiny zazvonil Kamile telefon, že musí nutně, ale nutně okamžitě přijít, protože její holčička má záchvat, strašně se bojí a musí okamžitě vidět svoji maminku. S povzdechem holky ukončily večírek a utíkaly domů.
Doma našly všechny děti vzhůru a dozvěděly se následující: Děti si lehly do postýlek a začaly si povídat a během povídání se stočila i řeč na to, co teď dělají jejich maminky. Zatímco mladší děti si představovaly, jak jsou jejich maminky voňavé a krásné někde na plese, jejich starší zkušenější kamarádi cynicky poznamenali, že matky někde pařej a přijdou asi pěkně vožralý. Na to se spustil strašlivý pláč a malá Johanka nebyla k utišení.
Kamila pak zjistila, že malá Johanka, aniž by znala jiný význam slova „vožralý“ domnívala se, že matky budou ne opilé, ale ožrané – tedy okousané.
Jana

Víra v Ježíška
Když jsme byli s mým bráchou malí, moc jsme toho nedostávali. Vlastně skoro nic, náš táta byl děsnej škrt a na Vánoce dával mamince na dárky tak málo peněz, že nám z toho pořídila jen velmi skromného Ježíška. Ale pořád to bylo aspoň něco.
Když mně bylo asi dvanáct a bráchovi skoro šest, přišel brácha ze školky se strašlivou zprávou: „Ježíšek neexistuje, dárky nám dávaj rodiče!“ Já jsem to pochopitelně věděla, ale že to ví i brácha znamenalo, že se toho může domáknout i táta. Že už nebudeme nic dostávat, protože když nevěříme na Ježíška, může táta popustit uzdu svojí lakotě úplně a nemusí nám koupit už vůbec nic.
Všechno jsem bráchovi vysvětlila a uzavřeli jsme pakt, že jako věříme a nepochybujeme. Vydrželi jsme tři roky a pak bylo jasné, že ani to nejčistší a nejnaivnější dítě nemůže věřit, že dárky dostává od Ježíška. Tak jsme přiznali barvu.
A tehdy jsme byli překvapení na Vánoce úplně nejvíc, protože jsme dostali dárky jako kterýkoli jiný rok. Dneska už jsem dávno dospělá a tatínek je po smrti a mně bude navždycky mrzet, jak moc jsme mu s bráchou křivdili.
Saša