Jsem pravidelná čtenářka Ženy-in a vždy čtu zajímavé články o životních rozhodnutích žen. A vlastně ani nevím proč, ale mám potřebu napsat svůj příběh. Snad že mi někdo poradí, pomůže, povzbudí?
Před více než pěti lety jsem se dala dohromady s mým nynějším mužem – ihned jsme se k sobě nastěhovali, oba dva jsme bydleli sami, on zdědil po rodičích řadový baráček, já bydlela v bytě bráchy, který byl zrovna na vojně. Já měla po druhém přepadení (na tohle mám prostě asi štěstí...) a on měsíc poté, co mu zemřela maminka. Tatínek mu zemřel ještě dříve, sourozence nemá, tak je sám... Hned jsme v podstatě tvořili rodinu. Ivoš má babičku v Kanadě. Studoval ČVUT a v rámci toho studia a díky finanční pomoci babičky po dvou letech dostal možnost jet do Kanady studovat. Na Štědrý den se se mnou rozešel, že neví, co bude, že neví, na jak dlouho, tam bude a tak vůbec...
No po třech týdnech se začal snažit o návrat, já jsem docela dlouho odolávala, nakonec jsem podlehla:) Pak odjel dvakrát na čtyři měsíce, mezitím na tři měsíce byl tady. Zařídila jsem si vlastní život, byli jsme v kontaktu. Odjížděl jako mladý vcelku nedozrálý kluk a vrátil se jako dospělý muž, co ví co chce. Strávili jsme spolu Silvestra, potom jsem se postupně k němu zase nastěhovala. Za rok dalšího společného bydleni jsme se rozhodli, že budeme mít miminko. Otěhotněla jsem během dvou měsíců a na začátku čtvrtého měsíce o miminko přišla...
Bylo a je to pro mě hrozné - hodně jsem ho chtěla, přemýšlela o tom, přestala brát antikoncepci a pak tohle... Předtím jsem měla pocit, že se brát nemusíme, že stejně tvoříme rodinu, potom jsme si řekli, že si uděláme taky něco veselého a že další miminko již přijde do "opravdové rodiny". Takže jsme se v září vzali.
Základ asi je moc neočekávat - naprosto se to povedlo. A čtrnáct dní po svatbě jsem se dozvěděla, že manžel (který mezitím dostudoval a dělá teď doktorantské studium, věnuje se vědecké práci, hrozně ho to baví) nejspíš pojede do Kanady. A já nejspíš s ním. Na jednu stranu se moc těším a na druhou stranu nevím.... Určitě se mi bude stýskat.
Sama jsem řekla, že tedy miminko posuneme, nemá cenu to lámat přes koleno, ale občas mě to mrzí... Jenže tohle je obrovská šance i pro mě, pokud manžel uspěje, splní se mu sen a bude se moci vědecké činnosti věnovat na plný úvazek. Určitě ale pocestujeme s pejskem, kterého jsme si vzali z útulku - má asi čtyřicet kilo, kříženec labradora s vlčákem, osm let, máme ho více než půl roku. Já tam budu chodit na angličtinu. Jenže tady mám celkem úspěšnou práci, hlavně jsem zvyklá nebýt na nikom závislá - výchova rodičů, poučil mě život... Tam na plný úvazek práci asi neseženu - moje povinnosti budou asi povinnosti ženy v domácnosti - venčení pejska, nákupy, úklid a tak vůbec.
Nevím - mám z toho strach, jsem já vůbec žena vhodná pro domácnost? Jak to zvládnu, neznamená to, že si manžel ze mě automaticky udělá služku? A co kontakt s lidmi? A co rodiče, přátelé tady? Zapomenou na mě? ... Já jsem zvyklá se se vším prát, ale budu mít na to po tom všem silu? V jedenácti letech jsem byla půl roku na psychiatrii kvůli mentální anorexii - a vždycky, když je velký problém, tak se mi to vrací. Tak nevím, nepíši blbosti?
Ale každopádně díky za váš čas.

Veronika