Láska je věc složitá a určitě mi dáte za pravdu, že i v dospělém věku se vám nejednou přihodí, že zoufale potřebujete poradit s nějakou srdeční záležitostí. Člověk na to občas nějak sám nestačí, emocionální bouře je prostě někdy tak silná, že dokonale zapudí veškeré pokusy o zapojení mozkových závitů do hry… Stává se to každému… ano každému…i vám, kdo si myslíte, že jste racionalita sama. ;-) A co teprve mají říkat naše dospívající děti, které na rozdíl od nás ještě nemají valné zkušenosti s láskou, zato to s nimi pořádně mlátí?
Mohlo by se zdát, že dnešní náctiletí jsou na tom co se týká přísunu informací na intimní témata o mnoho lépe, než jsme kdysi bývali my. Mají přece ty své Dívky a Brava, které při letmém nahlédnutí vyvolávají u staromódnějších rodičů na tváři ruměnec studu a které našim zvídavým potomkům – ať chceme, nebo nechceme - otevírají nejen brány do dospělosti, ale hlavně do postele… Nechme teď ale erotiku a vraťme se k citům. Představte si, že vaše třináctiletá dcera se právě zamilovala do spolužáka z béčka. Ke komu si půjde pro radu, jak ho sbalit? Ke kamarádkám? K sestře? K mamince? Nebo k tatínkovi?
Ano – k tatínkovi – proč ne? Po pravdě mě k napsání tohoto článku přimělo vyprávění mé dcery o její spolužačce, která si za svého exkluzivního poradce ve věcech lásky zvolila právě svého tatínka. Nevím, zda v tom byla její chytrá ženská intuice, že otec býval také jednou klukem, takže lépe rozumí tomu, co na vyvoleného bude platit. Možná. Jisté je, že maminka o celé záležitosti není nejen informovaná, ale není ani připuštěna na válečné porady. O tom, že tatínek bere svou funkci opravdu vážně, svědčí třeba i to, že své dceři nejen dává jednotlivé tipy, jak se chovat v přítomnosti potencionálního amanta, ale dokonce předložil i dokonalý plán „balení“. Ten sestával z několika poměrně rafinovaných kroků, z nich stěžejní spočíval v upuštění diáře s poznámkami typu „Michal je úžasný“ a s telefonním číslem hlavní aktérky přímo před objektem zájmu. To celé vyžadovalo ještě spolupráci dalších spolužaček, které se zúčastnily tréninku u kamarádky doma, kde dostaly od trenéra ještě poslední instrukce, aby celá akce vypadala dokonale přirozeně. Jak bylo naplánováno, tak se stalo – diář byl úspěšně „ztracen“ a oběť jej skutečně zvedla. Jak to bylo dál, nevím, ale musím říct, že mě nadchnul přístup onoho tatínka. :-)
A jak je to u vás doma? Kdo radí vašim potomkům s láskou? Chodí se vám svěřovat, nebo jste z jejich milostného života vyřazeni? Berou vás vaše děti spíš jako kamarády, nebo jako přísné dozorce?