„On ti byl tak romantický… Nosil mi obří kytice růží, psal mi zamilované básničky, posílal srdíčkové esemesky, volal mi třeba o půlnoci, jen aby mi řekl, že mě miluje,“ rozciťovala se kamarádka, se kterou jsme se sešly na dvojku vína. Teda, to jí přeju, říkala jsem si. Poslední dva roky měla na chlapy smůlu (samí hrubiáni a sobci) a o ničem jiném tolik nesnila, jako o zamilovaném romantikovi. Jo, jo, romantik…. Která z nás po takovém muži netouží… Žmoulání ruky ve svitu svíčky… Milostné dopisy… Zamilované pohledy… Sladká slovíčka… Něha, něha a zase něha…
„No, a tak jsem se s ním rozešla,“ vytrhl mě ze slastného zadumání hlas mojí přítelkyně. „Cože?“ Vytřeštila jsem na ni oči. „Proč proboha?!“ Kam ta holka dala rozum? Vždyť kterákoli z nás na jejím místě… „Když on byl NESNESITELNĚ romantický,“ skoro bolestně úpěla kamarádka a dodala, že ve chvíli, kdy k výročí pětadvacátého týdne jejich vztahu dostala růžové plyšové prasátko s cedulkou Miluji tě, můj sladký rypáčku, dopadla do pomyslného poháru poslední kapka. Romantika je krásná, ale je to s ní jako s kořením – když se to přepískne, nedá se to jíst. „Víš, kdyby mi bylo patnáct, tak jsem blažeností bez sebe,“ dodala kamarádka. „Ale já už na ty jeho romantické projevy měla snad alergii nebo co. To už se prostě nedalo vydržet! Když mi pípla SMS, už jsem se děsila, co to zase bude za cukrbliky. Nežijeme přece v harlekýnovských příbězích…“
Myslím, že moje známá teď právě někde opět randí s nějakým hrubiánem nebo sobcem. Holt, samou romantiku nemohla vydejchat… A co vy? Sdílíte její poněkud realistický pohled na partnerský život? Nebo si myslíte, že romantika do vztahu přece jen patří?