Začalo to někdy v dubnu, měla jsem celkem v pohodě vztah. Ale přišel ON, začal mi ukazovat, že je život o něčem mnohem lepším... a přesvědčovat o tom, že my dva k sobě patříme. Netrvalo ani pár týdnů a já se rozešla se svým přítelem kvůli NĚMU. Odstartovala se tak další etapa mého života. Bylo to skvělé, ale stále jsem o něm pochybovala a někdy i srovnávala. Zažila jsem všechno, co jsem nikdy s nikým nezažila. A konečně se přesvědčila, že ON je ten pravý. Je to pár týdnů. A ON před týdnem zjistil, že neví, co v životě chce. Je neustále ve stresu z práce a ještě do toho náš vztah… Pracuje opravdu víc než největší workoholik.
Byla to pro mě celkem podpásovka, rána, kterou jsem vůbec nečekala. A navíc samozřejmě nepochopila. Vše jsem promýšlela, analyzovala atd. až jsem dospěla k tomu, že asi bude lepší, když se přestěhuje do svého bytečku a tam si tedy vše ujasní. Tak se tak stalo, rázem se ze mě minulý pátek stala vyrovnaná žena a po jeho příchodu domů jsem mu vysvětlila, že by pro něj bylo nejlepší, aby se tedy odstěhoval a zkusil si vše vyřešit. Proběhlo to úplně v pohodě. Odstěhoval se. Nedokázala jsem tam být sama, takže jsem to vyřešila tím, že jsem si vyrazila s kamarádkama na party...
V sobotu už se nám stýskalo, jela jsem s nim do Ikei, kde jsme nakoupili pár nutností k jeho životu (chvílema jsem myslela, že se složím). Pak jsme prožili opravdu úžasný večer. V neděli večer jsme se také viděli, nejdříve to bylo takové divné, ale za chvíli to bylo zase, jako "když jsme byli spolu". Choval se skvěle, pořád ale mám takový divný pocit, že je to over....
Chtěla bych tedy slyšet váš názor :-) Mám teď stát v ústraní a nechat ho, aby přišel na to, že já jsem ta úžasná a jedinečná žena, kterou má možnost mít, a nebo se na to vše mám vykašlat? Nechci trnout cele dny, jestli zavolá nebo ne...
Každopádně mě dostal na kolena. A to se nemělo stát... Na první pohled to vypadá, že se vlastně nic nestalo, jen teď budeme žít odděleně. Ale proč mám v sobě ten divný pocit?
Děkuji všem za podporu a názory!

M.
Reklama