Moje mamka mi vždycky říkala, že až se budu chtít usadit, měla bych si vybrat hlavně hodného mládence, co mě bude umět zabezpečit a bude mi zobat z ruky a že nějaká láska a vášeň, to není nic pro život. Vždycky jsem se tomu posmívala, že bez lásky si nedokážu svůj život vůbec představit a teď jsem se najednou úplným kotrmelcem osudu ocitla přesně v situaci, která by se mojí mamce asi zdála „vhodná“, ale já nevím, jak z ní ven.
Začala jsem totiž proti svému přesvědčení chodit se svým kamarádem. Necítila jsem žádné jiskření, žádnou přitažlivost, ale už jsem byla dlouho sama a on mě dlouho miloval a hučel do mě, až jsem nakonec povolila. Třeba se ho naučím mít ráda, říkala jsem si. Ale nenaučila.
Chodíme spolu už víc než rok, on mě miluje pořád víc, ale já ho začínám nesnášet. Vím, že je to nespravedlivé, že mi nic neudělal, naopak, je ke mně hodný, štědrý, zobal by mi z ruky (prostě ideální partner podle mojí mamky), ale já k němu pociťuju rostoucí odpor a averzi. Vadí mi na něm drobnosti, i to, jak mluví, co říká, jeho parfém, prostě všechno. Nejvíc ze všeho mi asi vadí to, jak na mě hrozně visí.
On by chtěl se mnou začít bydlet a mít svatbu a já vím, že to nechci, ale vůbec nevím, jak bych mu to měla říct. On je do mě asi tak zamilovaný, že vůbec nic netuší, a mně je ho strašně líto. Je mi jasné, že na soucitu se vztah stavět nedá.
Taky si říkám, že kdybych ten odpor v sobě zlomila, on by byl opravdu ideální partner do života. Vím, že nejedna moje vdaná kamarádka měla takové krize v manželství, že měly úplný odpor k manželovi, který se ale zlomil a dneska žijí ve spokojeném vztahu. Kromě toho mě moje nejlepší kámoška, co nemá zrovna moc pohodové manželství, protože její manžel je všechno jen ne hodný, pořád přesvědčuje, ať neblbnu, že takového kluka už nepotkám, protože je pohledný, milý, hodný atd. Ať se prý poučím, jaké to je, když se vdávala z lásky a dneska je láska pryč a jsou jen potíže…

K.M.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY