Tak jsem zase tady, já "virtuální vymyšlená profesorka češtiny" :-). Musím uznat, že názor Zevy mě docela pobavil a mimo jiné také potěšil. Vždycky jsem si říkala, že mám vytříbený smysl pro literární projev, a jsem velmi ráda, že mi to potvrdil i nestranný člověk :-). Možná bych se mohla na stará kolena pokusit o vydání nějaké prvotiny? Například "Z mého života?" :-). No, můžu ujistit všechny ty, které pochybují o mojí existenci, že to možná sice působí neskutečně a absurdně, ale taková praštěná holka jako já opravdu existuje. A nevím, proč by si kdokoliv z redakce měl něco takového vymýšlet... Já sama bych raději celý svůj příběh zařadila do oblasti fikce nebo románu červené či jaké knihovny, ale bohužel jsem byla vtažena do jeho děje jako hlavní hrdinka a nejsem si jistá, nakolik mi to působí potěšení. Na jiném místě, v jiné době, za jiné situace… ano. To je asi ten osud - nevybírá si a dává nám pěkně zabrat. Mě tedy nešetřil skoro celý život, ale teď mi to spočítal za všechny moje hříchy - a to zrovna v době, kdy jsem si myslela, že mě už nic nepřekvapí a všechno mám pěkně pod kontrolou. Houby! Nikdy neříkej nikdy…
Každopádně vám všem děkuji za vaše názory. Některé byly opravdu velmi potěšující, hezké a přátelské, a to ani ne tak proto, že byly vůči mně pozitivní (mmk, rex, Renata, Léthé, ClarCa, piknik a několik dalších), ale spíš proto, že šmahem neodsuzovaly a snažily se povzbudit. Ono je totiž tak snadné někoho odsoudit, když o něm nic nevíme a jeho problém jsme si sami nemohli prožít ani představit. Nezlobím se na ty, kteří mě zařadili mezi naivky a hloupé rozvracečky manželství. Vidí to třeba tak, jako jsem kdysi dávno nahlížela i já - bez zkušeností, zážitků, jenom se sny a ideály. Přesto si myslím, že jenom ten, kdo jsi bez viny, hoď kamenem - a nikdy nikoho nesoudím jenom na základě stručného příběhu, když o něm nic jiného nevím. Ale i tyto názory pro mě byly podnětné - život mě naučil vzít si i z toho špatného poučení.
A teď bych možná měla napsat něco na svoji obhajobu. Možná bych měla vysvětlit, proč jsem reálie svého příběhu trochu změnila, v důsledku čehož jsem vyplula na povrch opravdu jako trochu hloupá husa. Jen si nejsem jistá, zda to v dané chvíli je nezbytně nutné a jestli vás přiznáním k malé nepravdě spíš ještě nepopudím. Změnil by nějak vaše názory fakt, že můj manžel v životě s dětmi nikam nejel, pokud jsem ho přemlouváním nevytáhla aspoň na společnou dovolenou? Že by děti nikdy nebyly na žádném táboře, na horách, u moře, na kroužku, na jiné škole, nikdo by je nevyzvedl ze školky nebo družiny a nejspíš by nedostaly žádný dárek ani neměly co na sebe, pokud bych to (v drtivé většině případů - výjimky jen potvrzují pravidlo) nezařídila já? Zajímalo by vás, že jsem se celý život musela vždy o všechno postarat úplně sama, protože on byl zkrátka neustále pracovně (často i soukromě) mimo domov a o rodinu se zajímal až na výjimky jen tak okrajově? Přemýšleli někteří z vás o tom, že "volný čas" o prázdninách může pro zaměstnanou matku, která bohužel nemá 9 týdnů dovolené, znamenat i fakt, že děti jsou na táboře a ona po práci může naložit se zbylými pár hodinami podle svých představ? Zavrhli byste mě, kdybyste věděli, že celým mým manželstvím se jako červená nit vinuly milostné avantýry mého muže, které jsem mu statečně a úspěšně vracela, takže rozhodně vím, o co v takovém případě jde? A že tedy nejspíš umím oddělit zrno od plev a že nejsem asi naivní husička, která ulítne na prvním lesklém pohledu? Byl by vám sympatičtější vdovec anebo chlap, který se rozvedl, protože jeho lásku zabil stupňující se alkoholismus manželky, a to přes veškerou jeho snahu vztah zachránit a dítěti uchovat rodinu? Umí si někdo z vás vůbec představit, jaké to asi je pro chlapa, když se s něčím takovým vyrovnává? Když mu v noci do práce volá vyděšené dítě, že opilá maminka doma křičí a rozbíjí věci a že se jí bojí? Když musí po práci vařit, nakupovat, zašívat, žehlit, chodit do školy, kontrolovat úkoly, vychovávat a milovat své dítě a mimo to čekat, kdy a v jakém stavu jeho žena dorazí domů? Když se potom po rozvodu taková "maminka" víc jak rok neumí ani ozvat nebo přinést dárek k narozeninám? Nebo akorát dokážete napsat, že to je určitě nějak divné a jestli to náhodou není jeho vina? A takový chlap má nebo nemá právo na lásku, když tu pravou nenašel ani před osudným manželstvím ani po něm, tedy zatím do okamžiku, než se naše cesty protkly?
Nechci být sama sobě prorokem a tvrdit, že dosud jsem nežila a po mně potopa. Mám ale poměrně hodně vyvinutou intuici, která mě zatím nikdy nezklamala, a ta mi říká, že TOHLE není standardní situace, kterých ještě zažiju padesát. Celé mě to nesmírně ničí, nechci nikomu ublížit, i když v danou chvíli mám dojem, že neustálým přemíláním problému ubližuji v první řadě sama sobě. Radíte mi, ať všemu nechám čas. Jakkoliv je tato rada cenná a určitě správná, nejsem si jistá, jestli se jí dokážu řídit. Každopádně vám všem ještě jednou děkuji, za vstřícnost i za vynadání :-). Jednou sem určitě napíšu, jak to celé dopadlo.

Lenka
Reklama