Tak jsem se ptala sama sebe minulé dva týdny den co den. Svého dvouapůlletého syna jsem dala do jeslí a on tam celé hodiny usedavě proplakal. Začala jsem chodit na půl úvazku do práce, ale to nebyl hlavní důvod mého rozhodnutí. Měla jsem už pocit, že se kluk se mnou doma nudí, že si s ním neumím a nemůžu celé dny hrát a že nedokážu vymýšlet stále nový program. Navíc neuměl komunikovat s dětmi, jen s dospělými - sám od sebe s nimi nechtěl být (teď je naopak vyhledává). A mám pocit, že už mu nestačila jen moje společnost. Přijde mi dost velký a vyspělý, i když jsou mu teprve dva.
Jak to probíhalo, když jsme začali chodit do jesliček? První den: Byl tam jen na dvě zkušební hodiny, řev už od domu, tetu pokopal a probrečel celé dvě hodiny. Druhý den: opět na dvě hodiny, řev až v jeslích, jen poplakával. Třetí den: dopoledne skoro celé poplakával, nehrál si s dětmi, jen bezcílně chodil po hřišti, věšel se na tety, chtěl se chovat… Další dny: to už zůstával i na oběd. Dva dny po sobě ho vyzvracel. (Já měla žaludeční neurózu, nemohla jsem jíst, vyčítala jsem si, jaká sem matka zrůda, přemýšlela jsem, jestli nemám přestat pracovat, nebo jestli to dělá schválně… Jenže se mi zdálo, že to je doopravdy, takže mi bylo děsně a plakala jsem ráno s ním. Dřív jsem si říkala, že jesle budou fajn, že ho tam srovnaj, ale teď mi ho bylo líto.)
Druhý týden se najednou „po O“ sám svlékl, že jde spát s dětma – tak mi řekli, ať ho tam nechám, že když začal sám, tak je to škoda přerušit. Vyspal se a tety byly naprosto očarované, že to ještě neviděly, že dítě, které tam spí prvně, spí jak zabité a nebudí se. Takže už pro něj chodím po svačině.
Teď už si myslím, že se to nějak srovná a že si zvykne. Ale ze začátku jsem si myslela, že to ani jeden z nás nezvládne. :-(
Zajímalo mě, jaké zkušenosti mají jiné čtenářky. Probíhal u vašich dětí nástup do jesliček podobně? Jak jste řešily domácí hysterické ranní scény, pocity lítosti a toho, že jste krkavčí mámy… Díky.

Lenka
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY