Mám přítele (jsme spolu necelý rok), který je hluboce věřící a byl rozveden. Já jsem nevěřící a nikdy by mě nenapadlo, že pro lidi, kteří se mají rádi, to může být problém. Nedávno jsme večer jen tak seděli a povídali si (ty chvíle mám nejraději),bavili jsme se o budoucnosti a on mi řekl , že má obavy, že už nikdy nebude šťastný (myslela jsem, že šťastný je!).
Byla to rána dýkou přímo do srdce. Když jsem se ho zeptala, proč není šťastný, odpověděl, že by chtěl se mnou žít, ale ví, že to není správné a že nemůže. Ti, co nejsou věřící, možná neví (jako já nevěděla), že pokud jsou oddání v kostele, je to navždy. Rozvod je pouze úřední věc, ale před Bohem jsou pořád manželé a rozvod povoluje jen papež. Oba jsou tedy podle církve odsouzeni k samotě, protože jiného partnera mít nemohou (jinak je to těžký hřích).
Můj přítel hřeší a nese to velice těžce. Jsem pro něj pokušení, kterému podlehl a nějak se do toho zamotal a teď neví, co s tím, stejně jako já. Život utíká a já žiju v neustálé nejistotě, kdy podlehne svému svědomí a opustí mě. A já nemám tu sílu (a nechci), odejít sama…
Moc ráda si přečtu vaše rady a názory, snad mi pomůžete.
Ema
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY
Nový komentář
Komentáře
No jestli je tak věřící, tak proč si s tebou vůbec něco začínal?
No to je pěkný, říct mi, že jsem pokušení a že není šťastný, tak spíš začnu hledat cestu pryč.
Matiee: Ono s tou přípravou hodně záleží na konkrétním knězi - ten náš původně taky mluvil tak o 10 sezeních v průbehu 2-3 měsíců, ale na prvním jsme mu nějak padli do oka a svatba byla za necelých šest týdnů. A, jak už jsem psala, bylo to příjemné povídání pro všechny zúčastněné.
Na druhou stranu už jsem taky slyšela o farnostech ( v Hradci Králové), kde byl snoubencům ještě určen tzv. patronátní manželský pár, který museli několikrát navštívit, aby viděli, jak má takové správné manželství fungovat. Tohle bych třeba rozdýchávala asi dost těžko.
Matiee: Pro mého muže bylo taky důležité, abychom měli svatbu v kostele, a po pravdě řečeno i mě samotné (polovičnímu pohanovi
) přišel církevní sňatek takový důstojnější a víc "nafurt" než svatba v nějaké velkovýrobně novomanželů, kde to berou jak na běžícím páse.
).
Takže jsme taky podávali žádost o dispens a taky docházeli na faru na předsvatební přípravu.
Vzpomínám na to docela ráda - bylo to takové povídání o životě, o tom, kterým směrem bychom rádi aby se ubíral, o filosofii, psychologii, nakonec i o fyzice, ale hlavně o toleranci.
Rozhodně po mě nikdo nechtěl, abych se nechala kvůli svatbě pokřtít, nikdo po mě nechtěl, abych se nějak přetvařovala a tvrdila něco, co si nemyslím nebo necítím. A co se dětí týče - nemusela jsem slibovat, že je budu vychovávat ve víře, jen, že nebudu bránit tomu, aby byly vychovávány ve víře. Což bez problémů dodržuju. Ostatně jsem věděla, do čeho jdu a že manžel to nebude s věroukou při výchově dětí přehánět. Že pro něj bude důležité, abychom žili v souladu s morálními zásadami vyšlými z křesťanství, ale ne abychom chodili každou neděli do kostela, a že největší omezení, na kterých bude trvat budou, že na Velký pátek a na Štědrý den se nejí maso (ani salám v bramborovém salátu
Poučení ani rada mi z toho žádná neplyne. Jeden z vás bude muset každopádně ustoupit z představ, které o vaší svatbě má. Jen jsem chtěla ukázat, že i když ustoupíš Ty, nemusí to být tak strašné, jak se Ti možná teď jeví.
Pokud je mi známo, tak katolická církev (a k ní nejspíš Emin přítel patří, protože ostatní jsou v otázce rozvodů benevolentnější) institut rozvodu nezná. Jen "rozluku od stolu a lože" (což znamená stav, kdy spolu manželé nežijí, ale nesmějí uzavřít další sňatek), nebo prohlášení manželství za neplatné od smého počátku (z důvodu, že existovala překážka, pro kterou církevní sňatek vůbec neměl být uzavřen a o které jedna ze stran v době sňatku nevěděla).
Tak s takovým problémem sem se ještě nesetkala
. Emo, to je jednoduchý, buď tě miluje a vyřeší te to nějak, pode mnou je spousta vysvětlivek jak, a nebo bude trvat na svým a nevyřešíte nic a v tom případě to nemá smysl 
Držím ti palečky 
aby to dobře dopadlo a zůstali ste spolu až do smrti smrťoucí 
Já si myslím,že věřící s nevěřícím ve společném vztahu nebudou nikdy úplně spokojení.Už proto, že budou mít na spoustu věcí odlišný názor.Ze začátku se budou oba snažit a nějak "omlouvat" názory toho druhého s kterými se neztotožňují.Ale po čase ta odlišnost bude znát víc a víc...
Já osobně si vztah s věřícím člověkem nedovedu představit.
Ale pozor, neznamená to, že věřící odsuzuji
To je můj názor na celou věc
Težko říct, všechno záleží jenom na vás :-( Připadá mi, že církve nemají s Bohem mnoho společného. Někdy je mi z toho až smutno, co podle církve všechno Bůh neodpustí. Podle mého názoru si každý Boha nosíme ve svém srdci a musíme se s ním srovnat sami. Ale jak říkám, je to jen můj názor a všechno je daleko složitější
Muj manžel byl v prvním manželství oddán i v kostele, pak se rozvedl. Jeho bývalá manželka požádala i o křesťanský rozvod. Musel chodit na "výslechy" na arcibiskupství, pak se to posílalo bůhví kam, ale k papežovi se to ani nedostalo. A pok přišlo odněkud rozhodnití, že manželství nerozvedou, protože se rozváděli moc mladí a, že kdyby se snažili tak to jejich manželství mohlo klidně trvat. Vůbec nikomu (církvi) nevadí, že ona je mezitím vdaná již po třetí a má dvě děti, on je ženatý a má dítě. Perlička nakonec. V létě jsme nechávali pokřtít syna a to už vůbec nikomu (opět církvi)nevadilo, že jeho otec je defakto před Bohem oddán s někým jiným a dítě pochází z hříchu, pokušení a já nevím z čeho ještě. Církem mi vždy přišla hodně pokrytecká.
Jan - mužský tady rádi vidíme
Emo - jestli je to fakt od něho upřímné, tak ať zažádá o rozvod papeže, když má jen takovouhle překážku ve vztahu k tobě. Dneska to zase není takový problém napsat komukoliv. Držím palce