Chtěla bych reagovat na příběh Magdy, která má za manžela sobeckého despotu. Já na tom sice jsem trochu jinak než ona, o přátele jsem nepřišla a doma nesedím, ale ve výsledku taky manželství nic moc.
Kdybych to měla vyjádřit stručně, tak vlastně od té doby, co jsem se vdala, nemám chlapa. Zní to sice dost paradoxně, ale je to skutečná pravda. Za svobodna jsem měla spoustu zájmů a kamarádů, hráli jsme divadlo, podnikali jsme akce, cestovali… Tak jsem se také seznámila se svým mužem, byl jedním z těch kamarádů. Začali jsme spolu žít a všechno pokračovalo, dokonce i když se narodila dcera (to jsme ještě byli jen „na hromádce“). Brali jsme ji všude s sebou, nebyla v partě prvním mimčem, prostě pohoda. Pak jsme se ale asi po třech letech vzali, to už byl na cestě syn…
Manžel změnil zaměstnání, jezdí teď do poměrně vzdáleného města, kde je celý týden a domů se vrací jen na víkendy. Já jsem tedy většinu času s dětmi doma sama. Nežijeme špatně, manžel docela dost vydělá, takže nás zaopatří, ale já se cítím často osamělá. Mám kamarádky a kamarády, vídám se s nimi a s jejich dětmi, nesedím doma a nefňukám. Naučila jsem se organizovat si život sama, trochu jako bych byla svobodná matka. Můj manžel totiž na všechny rodinné akce rezignoval, když je doma, buď jde spát, čte si nebo poslouchá muziku, případně se vidí se svými kamarády. Ani na dovolenou s námi nejezdí, prý ho nebaví se někde jen tak poflakovat.
Jsme svoji už pět let a za tu dobu jsem si už na tenhle život zvykla a přizpůsobila se. Právě, když slyším případy jako je Magda, tak si říkám, že si vlastně nemůžu stěžovat. Ale stejně je mi někdy smutno, hlavně večer, když ležím sama v posteli a nemám se ke komu přitulit…

Katka