Ahoj, dovolím si vás poprosit o radu, nejen vás jako redakci, ale třeba i čtenářky, pokud to vůbec bude možné. Když jsem po škole nastoupila do jedné reklamní firmy, byla jsem moc ráda, že mám práci, která mě baví. Nevadí mi žádná práce, dělám to ráda. Majitel téhle firmy je asi tak třicátník, plus mínus něco, přesně nevím. Docela fajn kluk, s každým se baví normálně. Párkrát jsem ho viděla s jeho dívkou, atraktivní kráskou. Neznám ji, ale kolegové o ní říkají, že je to luxusní mrcha.
Jenže pak se stalo, že jsem v práci zůstala déle abych dodělala nějakou nutnou zakázku a najednou přišel on, sedl si, otevřel láhev rumu a začal pít. Bylo mi to divné a dost dlouho mi trvalo, než jsem se ho zeptala, co se stalo. Pak mi začal povídat, že se s ním rozešla jeho dívka, moc těžce to nesl. Dokonce říkal, že si něco udělá. Snažila jsem se mu to vymluvit a snad se mi to i podařilo. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ho odvezla jeho autem domů a musel mi slíbit, že si nic neudělá. Tohleto všechno je ale jenom začátek.
Druhý den ráno jsem našla na stole kytici růží a před nimi kartičku s napsaným textem Pro Aničku. Všichni kolegové a kolegyně z toho měli hroznou psinu, odjakživa mi všichni říkali jen Andulo. A teď najednou Anička. Pak přišel pan majitel a začal normální pracovní den. No ale za chvíli bylo dusno, protože jeden z mých kolegů prohlásil jen tak mimochodem: „Jo, to udělá Andula“. A bylo zle. Všichni dostali kázání a vytkl jim, že jsem tam pro všechno, nandávají na mě všechnu práci, co jim nevoní, a ještě mi nadávají, že žádná Andula, jedině Anička a jakmile někoho uslyší, že mi říká Andula, tak bude zle. Bylo mi hrozně, strašně jsem se styděla, protože si všichni určitě mysleli bůhvíco. On pak za mnou přišel a řekl, že by byl rád kdybych mu tykala a říkala Tomáši a že mě zve na večeři.
Na tu večeři jsem šla a zase jsem udělala trapas, chtěla jsem si zaplatit sama a on se málem urazil. Povídal mi tam moc věcí a přiznám se, že některé jsem nechápala, jako třeba desetiminutový monolog o tom, že všechno špatné je na něco dobré a že se mu otevřely oči a už ví, že pravé perly vidět nejsou a pravé zlato že je v kameni a tak podobně. No a pak mě pozval, abych s ním strávila víkend v Paříži. Málem jsem dostala infarkt. Já a do Paříže! Ne, že by mě to nelákalo, ale v duchu jsem si probrala všechna ta pro a proti. Vidět Eiffelovku, Sacre Coeur, Vítězný oblouk, to bych ráda. Ale co já v Paříži? Pár levných hadříků, které mám, mi tam udělá jen ostudu a já jemu taky. Co tam bude dělat s nějakou Andulou, která kromě angličtiny, nějaké té grafiky a pár obyčejných prací neumí nic?
Tomáš je na mě hodný a v tom blátivém a bláznivém mumraji si aspoň najde chvilku říct mi třeba něco hezkého. Stejně mám ale trošku strach, že pro něj nejsem dost dobrá, že se jednoho dne objeví nějaká hezčí dívka a já budu jen za trofej. Krásy jsem nepobrala moc, co by taky kdo chtěl od holky, co je o málo větší než kropicí konev a s patřičně muší váhou, s pihovatým nosem, vlasy barvy kafebraun a kvality v kombinaci hřebíky a žíně, takže se vzpírají jakékoliv úpravě? Občas se ten strach dere moc dopředu a já ho musím zatlačit zase do kouta, kam patří. Říkám si, holka, drž se nohama na zemi, nebo budeš moc zklamaná... Mám strach, že budu jen jako trofej, taková přestupní stanice.

Andula
Reklama