Je dobře, že taky na www.zena-in.cz píšete články o tom, jak pomoci párům, které trápí problém neplodnosti. Já bych miminko také moc chtěla, ale mě netrápí potíže zdravotní. Já pro něj nemám vhodného tátu.
Je mi 33 a po několika nezdařených vztazích jsem teď jak se říká v pohodě, žiju si svůj život, jsem nezávislá, hodně pracuju a mám dobré přátele. Vztah nemám a vlastně mi to i vyhovuje, zvykla jsem si na to, že si o všem rozhoduju sama a nechci už se spálit. Jediný muž v mém životě, se kterým se občas scházím a kterého mám moc ráda (a on mě taky, to vím), je ženatý. Žije v tzv. formálním manželství, ale jsou v tom majetky, takže se nikdy nerozvede. A já na něj v tomto směru také nijak netlačím, protože jsem do toho šla s tím, že o jeho stavu vím. Je moc hodný a pozorný, ale je pro mě současnost, ne budoucnost.
Pakliže to takhle nám oběma vyhovuje, řeklo by se, že je všechno v pořádku. Problém je ale v tom, že se začínají ozývat moje biologické hodiny a já bych moc chtěla dítě. Jenže v současné situaci? Jsem dost samostatná a myslím, že bych i zvládla roli svobodné matky, ale na druhou stranu mě děsí představa, že by se se mnou něco stalo a dítě zůstalo bez jakékoliv opory. Navíc se nechci dočkat toho, že mi jednoho dne vyčte: Kde je táta? S mým přítelem jsme ostatně už od počátku našeho vztahu mluvili o tom, že dítě ne.
Začínám mít kolem toho problém i doma s našima, protože máma na mě tlačí, ať už si najdu nějakou pořádnou známost a vdám se jako můj mladší bratr. O mém vztahu se ženáčem neví, to by nikdy nepochopila.
Přivítám postřehy i rady zkušenějších z vás, možná jste některé i v té samé situaci jako já.

Zuzana
Reklama