kamarádka Máša. „Ale jistě že ano“, odvětila jsem energicky a postavila vodu na čaj. Za chvíli byla u mě. „Nevadí, že jsem vzala Fidorku, Pandorku a Herodeska?“, zeptala se mě vlečíc obrovský kufr a tři rozštěkané knírače. Mile jsem se na ní usmála (má přece barák pod vodou a já mám sucho, je to moje občanská povinnost).Uvařila jsem jí čaj, psům dala vodu a poslouchala výčet materiálních škod, které jí voda napáchala. Zazvonil telefon. „Nemohla bych jít k Tobě?“, ptala se má osmnáctiletá sestra Hana. „To víš že ano“, odpověděla jsem, stále na mysli pomoc bližnímu, ale tušíc problémy. Přišla se svým přítelem a jeho kamarádem. Udělala jsem další čaj a když se zeptali, jestli mi nebude vadit, když si vykouří trochu trávy („nejsi přece taková konzerva ségra !“), pokrčila jsem rameny, což si oni vysvětlili, jako „vůbec ne, jasně, kuřte všichni najednou!“ a tím se také řídili. Mášiny pejsci zatím převrhli odpadkový koš a jeho obsah rozdělili na malinkaté kousíčky a roznesli po kuchyni.Máša si to nevšimla a než jsem jí to stačila říct, zazvonil zvonek.“Dobrý den, ehm, nepotřebujete něco?“Ptal se pan Kožený ze zatopeného domu u potravin. Věděla jsem, že to nemám říkat, ale občanská povinnost mi zavelela říci „Ne, ne, u nás je přece sucho, ale co vy?“ Potřeboval ubytovat sebe, svou matku a papouška tam přece také nemohou nechat.Usadila jsem je vedle Máši, která měla u nohou své pejsky a už jsme se tam jen tak tak vešli, ale co, po sto letech. Zazvonil zvonek a za dveřmi stála ustrašená Mirka s malým Petříkem a velkým kufrem. „Ano, můžeš tady spát Mirečko, ale je nás tu už sedm lidí, tři psi, jeden papoušek a nevím, jestli Ti to nebude vadit“řekla jsem spoléhajíc, že její cit pro pořádek a klid jí odvane od mých dveří „ó ne, jsi tak hodná, lehnem si s Petříkem do kuchyně“ nevadilo nic Mirečce a vešla. Knírač Herodes mezi tím pokousal paní Koženou, protože mu nechtěla dát svůj párek. Spustila obrovský nářek, doprovázený papoščím řevem. Myslela jsem, že než ubytuju Mirečku v kuchyni, sestra nebo Máša paní Koženou ošetří. Bohužel. Máša klečela u Herodese a pořád se ho ječivě ptala:“Cos to udělal? To se dělá? To seš hodnej pejsek?“, Herodes neodpovídal, Pandora čůrala na koberec, pan Kožený se drbal na hlavě a sestra s kamarády se smáli, až jim tekly slzy..Neřekla jsem nic, vzteky bez sebe a podala paní Kožené náplast. Mezitím vyšla z kuchyně Mirečka s Petříkem a řekla:“Promiň, tam já nemohu být s Petříkem.Co se s tebou stalo?Měla jsi tady vždycky takový pořádek!“ Nechápavě jsem na ní zírala. Aha, ona myslí ty odpadky na zemi. Chtěla jsem jí to vysvětlit, ale zazvonil telefon a na druhém konci spustila moje máma své staccato o tom, že jsou záplavy, co na to táta, co si ale myslí ona, to je tím ozonem a do telefonu to nemá cenu říkat, za deset minut je u mě. Chtěla jsem s ohledem na stav mé sestry její návštěvě zabránit, ale stihla jsem se jenom nadechnout. Utíkala jsem tedy varovat sestru, ať rychle zmizí, než jí máma a takhle uvidí. Smála se a plácala do kolen, nazvala mě konzervou a zapálila dalšího jointa, čímž znovu rozplakala paní Koženou. Když matka zazvonila, beze slova jsem vyšla z bytu a šla se nahlásit do sokolovny s poznáním, že zůstat v suchu ještě neznamená „zůstat v suchu“.
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Moc hezký článek, mám pocit, že u nás by to dopadlo podobně. Taky byt na kopci a hodně známých v centru.
Fakt dobre, ja jsem taky taková, se všemi soucítím. Někdy taky aktivní až radioaktivní. Je vždycky pro mě bombou, že když má někdo pomoct mě, tak všichni mají něco nutného a neodkladného. Ale já tu vrbu a truhlíka dělám vlastně ráda. Držím Ti palce a soucítím, ikdyž místy se mi to zdá vtipné. Život je zkrátka boj.