Vy, kdo máte doma školou povinného potomka, si asi stěží dovedete představit, že by jeho největším přáním bylo chodit do školy. Pro chudé děti v Ugandě je ale škola něco jako vstupenka do lepší budoucnosti. Protože kdo něco umí, může dostat dobrou práci a vydělat peníze. A bez těch se žije těžko. Velmi těžko.
Když Arcidiecézní charita Praha rozšířila svůj projekt Adopce na dálku do Ugandy, byli její pracovníci doslova šokováni podmínkami, ve kterých tamní děti žijí. Mnoho z nich ztratilo alespoň jednoho rodiče, mnoho z nich musí pracovat, aby se nějak probili životem, mnoho z nich nikdy nebylo u doktora a jedí jen to, co si vypěstují na zahrádce. Zde vám jen pro ilustraci nabízíme pár příběhů dětí, které díky finanční pomoci svých vzdálených „adoptivních rodičů“ mají šanci na lepší budoucnost…

Desetiletá Fiona, třináctiletý Joseph a čtrnáctiletý Fred jsou sourozenci a žijí ve vesničce Kikube 60 km východně od ugandského hlavního města Kampaly. Tatínek jim před několika lety zemřel na AIDS, stejně tak jako většina příbuzných. Maminka až do května 1999 pracovala jako učitelka, ale pak se u ní také projevila nemoc AIDS.
Od té doby přestali Fiona, Joseph a Fred chodit do školy a místo toho museli začít vydělávat peníze a starat se o nemocnou maminku. Fred je nejstarší, proto pracoval jako námezdní síla na cukrových plantážích, nosil za peníze vodu a dříví různým bohatším lidem atd. Fiona a Joseph pracovali hlavně na malé zahradě a pěstovali různé plodiny, aby se uživili. Také společně vařili, prali a uklízeli.
V současné době mají všechny tři děti své „adoptivní“ rodiče v České Republice. Všechny tři chodí již od května 2001 do školy, mají školní uniformy a základní školní pomůcky. Za zbytek peněz jim sociální pracovník kupuje potraviny a petrolej na svícení. Děti také samozřejmě dál pěstují plodiny na své zahrádce, ale přitom mají díky pomoci také čas na učení.
Zdravotní stav jejich matky se pomalu zhoršuje, ale cítí se teď prý mnohem lépe, protože má jistotu, že je o její děti postaráno. Všechny děti jsou nadané a ve škole prospívají velmi dobře. Školy si váží a chodí tam moc rádi. Díky vzdělání, pravidelným setkáním se sociálním pracovníkem a pastorem a kontaktu se svými „adoptivními“ rodiči mají šanci, že chyby svých rodičů nebudou ve svém životě opakovat a že z nich vyrostou vzdělaní lidé, kteří se dokáží v budoucnu postarat o sebe a své rodiny.
Desetiletá Edisa je velmi příjemná dívka, při rozhovoru s pracovníky Arcidiecézní charity se na rozdíl od ostatních dětí nestyděla. Žije s maminkou a dvěma sestrami, tatínek je před dvěma roky opustil a beze stopy zmizel.
Od té doby se musí Edisina matka Margaret protloukat sama. Nevlastní žádnou půdu, domácí zvířata ani domek. Pracuje jako námezdní síla na plantážích a snaží se tak vydělat peníze na pronájem a základní potřeby svých dětí. Nemá žádné příbuzné, kteří by jí mohli pomoci financovat vzdělání jejích dětí. Proto by bez projektu Adopce na dálku musela Edisa jako nejstarší ukončit školu v momentu, kdy by její mladší sestra Fiona měla nastoupit do první třídy. Margaret byla jako dítě ve stejné situaci – její rodiče jí byli schopni zaplatit pouze tři třídy základní školy. Nyní má Edisa jistotu, že pokud se bude učit (a škola ji jde moc dobře), dostane příležitost si udělat maturitu a tím získá i šanci na kvalifikované zaměstnání. Také doma pomáhá své mamince na poli, stará se o mladší sestry, nosí vodu pro celou rodinu a vaří. Ráda si hraje se svými kamarádkami – s míčem a panenkami, které si sami vyrábí ze zbytků látek a banánových listů.

Více informací k tomuto tématu najdete na internetových stránkách www.charita-adopce.cz.
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY