Neprosím o radu, spíše o váš názor. O názor těch z vás, kteří jste v manželství krátce, a názor těch, kteří v manželství již setrvávají víc než dvacet let. Moc by mě zajímalo, jak se vaše názory budou nebo nebudou od sebe lišit, i když vím, že ta druhá skupina je tady zastoupena v menšině.
Má přítelkyně je právě pět hodin rozvedená. Sedím s ní nad sklenkou vína a společně probíráme naše životy proti proudu času. Nejvíc ze všeho dnes lituje toho, že promarnila kus života a své možnosti, které se jí naskýtaly v těch uplynulých letech a to kvůli člověku, který ji zrovna odhodil. Teď tady sedí přede mnou ztrápená ve 46 letech jako nepotřebná věc, která své děti již vychovala, a její manžel si k vysněnému novému autu pořídil i novou ženu. Ona by mu určitě odpustila, jako již několikrát za těch 25 let manželství. Nechtěla ho ztratit, jenže on nechtěl nic řešit, jediné, co od ní chtěl, byl rozvod. Jejich manželství bylo takové „normální" a v posledních dobách z jejího pohledu spíš lepší než dřív. Na jednu stranu je mi jí líto, ale na druhou stranu zjišťuji že jí vlastně v jistém směru závidím tu čerstvě nabytou SVOBODU, na kterou já pomýšlela již rok po mé svatbě.
Svoboda... svobodná... slovo... stav, který jsem sama nikdy nepoznala. Můj překotný sňatek v 19 letech byl únik z matčina vězení. Má volba partnera byla podobná hře na slepou bábu, a když jsem pak sundala šátek z očí, bylo již pozdě. Dítě a milión důvodů, proč s rozvodem počkat. Měla jsem to „štěstí", že na té nelehké cestě manželstvím jsem našla to pověstné stéblo a současně někoho, kdo mě v kritických dobách držel stále nad vodou. Ten člověk to se mnou neměl lehké. Nebyl to obyčejný milenecký vztah, kdy by si nějaký ženáč chtěl jen užít s vdanou ženou, která je právě nešťastná. Byly časy, kdy jsem já sama nic nedávala, jen brala a ubližovala, ale on zůstal při mně. A i když jsem měla několikrát chuť náš vztah ukončit... nešlo to, patřil neodmyslitelně do mého života a já dodnes svého přítele nedokázala opustit.
Dnes již všechny důvody zůstat i nadále ve vztahu s manželem, kde to dřív vypadalo jako jedno velké bojiště, pominuly. Avšak současně na bojišti zvaném manželství zavládl absolutní klid a mír. Ta druhá strana dokonce začala opravovat vše, co kdysi poničila, a zdálo by se, že je vše v tom nejlepším pořádku. Jenže ze vztahu se z mé strany vytratila láska, která je již v nenávratnu a já bez lásky žít nedokážu. Snažím se uvažovat o sobě sebekriticky, zároveň té sebekritice naslouchat. Ano... nevěra se odsuzuje,přesto že stále nějaký zoufalec se snaží dokázat, že člověk nebyl stvořen monogamní. Žijeme ve společnosti, která předkládá určitý morální model. Právě takové modely občas osloví moje svědomí a říkají, jestli by nebylo lepší se pokusit na nedostatku mého manželství pracovat a hledat nápravu, než utíkat k jiným formám uspokojení, které mi stále tak dokonale poskytuje již víc než dvacet let, doma chybějící cit a nemyslím tím jenom sex. Anebo bych mohla vše vyřešit rozvodem. Nevěra NE! a rozvod jen jako nejkrajnější řešení. Takže co by měla udělat žena, která se těmto společenským modelům nechce postavit a je stále vystavena strachu z hříchu? Ten strach který zcela jasně pramení z našeho dědictví. Žiji zcela jinak, než žili moji předkové, ale stále cítím potřebu zůstat ta správná a slušná, jako byli oni. Ano, mohla bych vše vyřešit rozchodem s jedním ze dvou mužů. Bylo by to čestné. Myslíte si,že bych byla šťastnější?Že by z nás tří byl někdo šťastnější? Možná ano, možná ne. Tato cesta je velice nejistá a slepé uličky jsou všude okolo. Žena - a možná ani muž - v jistém věku již nemá takovou odvahu riskovat a víc než potřebu jít za hlasem svého srdce začíná upřednostňovat jistotu, hmotné zabezpečení v případě nemoci, nezaměstnanosti a taky jistou povinnost pomoci svým dětem v nesnázích, i když jsou již dospělé. Najednou již nemám odvahu pálit mosty. Navíc nemám ani odvahu ublížit manželovi, kterého by rozvod velice zasáhl a který je dnes velice tolerantní a žádá pouze abych ho neopouštěla. Chová se tak, že není již vážnější důvod, pominu-li cit, odejít. Dále nepokládám ani za „slušné" ubližovat příteli (který je mimochodem ve stejné situaci jako já), který stál vedle mě v dobách zlých a jeho láska ani po těch letech neztratila na intenzitě, spíš naopak. A nesmím zapomenout na sebe. Být také fér vůči sobě, svým potřebám a nezříkat se ničeho, co by ublížilo mně. Jde to vůbec???? Jsem pouze zbabělá jít svou cestou a riskovat, že by ta cesta nemusela být ta správná?
Kolik je nás takových žen, které žijeme s partnerem již skoro třicet let a máme někde hluboko vevnitř ukryté své sny a navenek žijeme za maskou falešné identity,kterou se snažíme přizpůsobit právě těmto dnešním normám? Věčný boj rozštěpené osobnosti, která se trápí tím, že žije celý život ve lži.

Soňa
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY