Jsem normální, inteligentní ženská a kdybych nebyla při těle tak asi i docela pohledná. Mám dobrou práci, spoustu zájmů žádnou legaci také nezkazím a přesto se mi stalo, že jsem ve třiceti sama bez partnera. Všechny chmury a pochybnosti o mně samotné se snažím zahánět spoustou zájmů, které mám, ale co naplat - doma mě kromě kytek nikdo nečeká.
Nejhorší je to teď, venku je krásné počasí a já bych ho tolik chtěla s někým sdílet. Okolí mě zná jako rozhodnou a sebevědomou osobu a mám dojem, že nikoho z nich ani nenapadne, že má samota je nechtěná. Všichni si myslí, že to tak prostě chci, že jde jenom o mojí „masku“ to ví jen pár mých blízkých.
Nejsem typ, co by házel flintu do žita a fňukal, pokoušela jsem se toho pravého najít i pomocí internetu, ale bylo z toho vždycky zklamání. Někde jsem četla, že na každého někde čeká ten druhý do páru, ale mám pocit, že já jsem prostě výjimka omylem stvořená pro to, být sama. Když člověk po něčem touží možná se mu to naschvál vyhýbá. Nejsem zrovna moc koketní a není to tím, že bych byla domýšlivá, prostě pod mým sebevědomým vystupováním je schovaná jedna hodně zranitelná duše a nevím jak z toho ven. Poradí mi někdo?

Malina