Se svou dcerou mám už od jejího miminkovského věku spíš kamarádský vztah. Nejsem zastánce žádných drastických výchovných metod, spíš jdu vždycky cestou diskuse a liberálního přístupu. Mám asi štěstí, že mám holčičku, protože s těmi snad přece jen bývají menší trable než s kluky. Ale spíš bych měla mluvit v minulém čase. Moje dcera se dostává do puberty a musím říct, že i když jsem s tím počítala, dost mě to zaskočilo.
Doteď jsme se vždycky o všem bavily, nyní je ale mnohem víc uzavřená. Píše si tajný deník, který si zamyká. Moc toho doma nenamluví a když, tak jen o praktických věcech. A nejhorší je, že jsem zjistila, že mi lže. Chodím z práce nejdřív v pět a ona je tak po příchodu že školy odpoledne déle sama. Ze začátku to bylo fajn. Sice doma na nic ani nesáhla a já po návratu z práce první zakopávala o aktovku a rozkopané boty, ale aspoň chodila domů. Teď jsou třeba čtyři, půl páté a ona nikde. Volání na mobil ignoruje a nechá spadnout do schránky, doma telefon vyzvání a nikdo ho nebere. Když se jí pak konečně celá vystresovaná dovolám a zeptám, kde byla, vymýšlí si různé výmluvy, jako že se jí zablokovala SIM karta, že si musela jet koupit pití na druhou stranu města (obchod máme před domem a lednici plnou sodovek)… Vím, že zatím o nic nejde a že třeba jen ráda trajdá s kamarádkami po obchodech. Ale mám strach, že když mi lže už teď o tomhle, za pár let to budou mnohem horší věci…
Zajímalo by mě, kde jsem udělala chybu. Měla jsem snad být víc autoritářská a méně liberální? Má cenu teď nastolovat nějaké přísné tresty (a jaké vůbec platí na dvanáctileté dítě???), nebo tím jen vyvolám další blok a stažení se do sebe? Jak přežít pubertální dítě? Sem se zkušenostmi, prosím!

P. S. Žiju s dcerou sama tři roky, jsem rozvedená, ex-manžel funguje víceméně na dálku, ale i on už zaznamenal u dcery podobné chování.

Soňa