Když tak čtu příběhy čtenářek na Žena-in, musím se někdy pousmát, jaké „problémy“ se řeší. Většinu věcí stejně vyřeší čas a my nakonec ze všech těch bojů odcházíme posíleni zkušenostmi ve stylu hesla Co tě nezabije, to tě posílí. Citové krize jsou hrozné, sama to vím, protože jsem si jimi taky prošla. Ale co je ještě horší, když se k tomu ještě přidají trable existenční…
S mým bývalým přítelem jsem chodila asi dva roky, bydleli jsme nejdřív každý u rodičů, pak jsme se nastěhovali ještě s jinými známými do společně pronajatého velkého bytu, kde jsme my s Pavlem obývali jeden pokoj. Bylo to docela levné, ale na druhou stranu nám časem začalo vadit, že nemáme svoje soukromí. Tak jsme se dohodli, že si něco najdeme sami pro sebe. Jak už to tak bývá, shánění nakonec bylo na mně, že mám víc času (cha). Projížděla jsem denně inzeráty, ptala se po známých, koukala na vývěsky realitek, až jsem naše hnízdečko našla. Ne moc daleko od centra, ne moc veliké, ale zato „levné“. Tedy, pokud se 10 tisícům měsíčně dá říct „levné“. Společnými silami jsme na pronájem ale měli, tak jsme šli do toho.
Všechno vypadalo fajn, měli jsme své vytoužené soukromí, zařizovali jsme a vybavovali, aby se nám tam pěkně žilo. Což o to, žilo se nám dobře, ale nějak to začalo skřípat mezi náma. Po jedné takové hádce se Pavel sebral, sbalil si do krosny pár nejdůležitějších věcí a šel bydlet zpátky k rodičům. Ještě mi zavolal, že se někdy staví pro zbytek. Že je mu to líto, ale že si potřebuje utřídit myšlenky, že se vlastně ještě nechce vázat a že budeme kamarádi… Hrůza! V jednu chvíli ztratíte přítele a ještě navíc zůstanete sama v bytě, který si nemůžete dovolit! Problém je, že s domácím jsem domluvená na tříměsíční výpovědní lhůtě. Prosila jsem, jestli by to nešlo zkrátit, ale tvářil se, že je mu to fuk, co mám za problémy. Snad prý, kdyby se nový nájemník náhodou sehnal dřív, jinak to holt musím ty tři měsíce nějak zvládnout. To jsem teda zvědavá jak! S mým platem 14 tis. hrubého…

Jana V.
Reklama