Mám takovej divnej pocit, že jsem ze sebe udělala pitomce. Už dost dlouho se scházím s jedním klukem, ale celou dobu jde čistě o tzv. sexuální vztah. Jiskří to mezi náma, spíme spolu, ale nechodíme spolu, jestli víte, jak to myslím. Alespoň z mé strany je to takhle dané už od začátku. On mívá sklony to měnit a posunovat někam dál, ale já vždycky řeknu stop. Vede mě k tomu mimo jiné to, že jsem se v životě několikrát dost ošklivě spálila v citové oblasti, takže jsem zvolila cestu: kde nejsou city, nemůže být ani zlomené srdce. Celkem jsem to zvládala k oboustranné spokojenosti, ale minulý týden mi to nějak ujelo. Prostě jsme spolu byli, sex byl super, nějak zafungovaly hormony nebo kouzlo okamžiku a já najednou slyším sama sebe, jak říkám, že ho miluju!
Průšvih. Porušila jsem pravidlo, co jsem si dala sama. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělala. A co je na tom nejhorší, je jeho reakce. Dost udiveně se na mě podíval a řekl, že jsme spolu přece jenom na ten sex. Totálně jsem si naběhla. Takže teď si připadám jako pitomec, musím přiznat, že se mě to dotklo, co mi řekl. Bylo to jako studená sprcha, ponížilo mě to. Hm. Co jsem taky mohla čekat?
Připadala jsem si jako děsná tvrďačka, všechno jsem měla těžce pod kontrolou… aspoň jsem si to myslela… a teď se tady kroutím právě v těch pocitech, co jsem už nikdy nechtěla zažít. Odešla jsem. Volal mi, ale nebrala jsem telefon. Nemám sílu se s ním ještě vidět. A co je horší, nemám už sebemenší chuť vstupovat do JAKÝCHKOLIV dalších vztahů.

Petra