Naše partička se schází už od střední školy docela pravidelně, hrajeme volejbal, chodíme na pivo, jezdíme na vodu… Měli jsme za ta léta už pár svateb a rozvodů a bohužel taky jedno úmrtí. Manželka jednoho kamaráda zemřela před třemi roky na rakovinu. Byla to rána a asi se moc nepletu, když řeknu, že se s tím vyrovnal hodně i díky podpoře lidí z party. Přesto se v něm něco změnilo, nebo dokonce jako by zlomilo. Moc ji miloval. Miloval ji tak moc, že sám říká, že už nikdy nechce jinou ženu. Celé ty tři roky žije životem poustevníka, schází se jen s námi, protože jsme jeho přátelé, ale holky z party ani jiné ženy nebere jako objekt svého zájmu. Úzkostlivě si střeží své soukromí a žádná žena mu nesmí přes práh.
Na jednu stranu chápu, co pro něj jeho žena znamenala, byla báječná, ale copak se může v 35 letech takhle uzavřít do sebe a žít v celibátu jako mnich? Jsou to už tři roky a žádná změna. Vždyť nikomu nesvědčí, když je sám! Zdá se mi, jako by nám stárnul před očima a jako by neviděl žádnou radost. Je to trochu odvážná myšlenka, ale řekla bych, že i jeho žena by nesouhlasila s tím, aby takhle žil po její smrti… Přemýšlela jsem o tom, jestli by bylo dobré si s ním o tom promluvit a třeba mu i nabídnout pomoc. Je to přece kamarád a já se nemůžu jen tak dívat, jak je smutný… Myslíte, že je to dobrý nápad?

Věra
Reklama