Tak já se taky přidám se svou troškou do mlýna. Předem oznamuju, že nejsem žádné pubertální třeštidlo ale dospělá (někdy o tom pochybuju..ha ha) dvaatřicetiletá žena. Nebo spíš slečna, jestli se tomu u nás třicátnic také tak říká. Problém je v tom, že jsem platonicky zamilovaná do jednoho pána a nevím, co s tím. Strašně moc bych s ním chtěla chodit, ale on se nechytá. Ne, že bych neměla jiné ctitele, dokonce jich je víc, ale s těma zase nechci chodit já.
Jako umanutá pořád jen myslím na něj. Celé je to o to horší, že se docela často vidíme, protože je z okruhu známých, co se scházíme minimálně jednou dvakrát týdně. Není to tak, že bych nad ním zdálky vzdychala, normálně se bavíme, jsme kamarádi. Popijeme spolu, pokecáme (jedna věc, co mě na něm zvlášť uchvacuje, je jeho smysl pro humor) a někdy mě třeba sveze autem domů. Jsme si hodně blízcí, někdy mám pocit, že víc než hodně, ale pořád se pohybujeme v platonické rovině.
Je o sedm let starší než já, rozvedený, bydlí sám a moc o svém soukromí nemluví. Podle mne teď už delší dobu ani s nikým nechodí. Vím, že mě má moc rád a že mu na mně záleží (před časem mi dokonce sehnal přes známé lepší práci), ale nic víc mezi námi není. Někdy je dokonce situace i na tu pusu, ale nikdy to nějak nedopadne. :(
Skoro to na mne dělá dojem, že by i chtěl, ale že se bojí, aby neztratil svou hýčkanou nezávislost, tak se radši drží zpátky a dělá si kolem sebe bariéru. Nechci být nějaká stíhačka, ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že on je ten pravý… Myslíte si, že mám ještě šanci, nebo mám naopak zatroubit na ústup? Budu vděčná za jakoukoliv podobnou osobní zkušenost.

Lenka
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY