Můj problém se týká rodičů mého manžela, konkrétně tchána, kterého nyní pro jeho chování nemohu vůbec vystát. Manžel má starší sestru Moniku, která se nyní se svým manželem a dvouletým capartem přestěhovala do stejné ulice jako manželovi rodiče. My bydlíme ve městě vzdáleném od jejich přibližně 80 km. Žádný problém – pomyslel by si možná mnohý, ale tady problémy právě začínají.
Když pominu to, že rodiče manžela nesmírně pomáhají své dceři jak psychicky, tak finančně (i když má samozřejmě manžela), pomáhali jí vybrat byt, zařídit stěhování, pohlídají malého, kdykoliv si jen vzpomene atd., na mého manžela s prominutím úplně kašlou. Nejen že se nezajímají, jak se máme, jaké máme problémy, ale nesnaží se ani pomoci pokud k těm problémům dojde.
Čekáme naše první děťátko a již teď víme, že to nebudeme mít lehké, ale chceme se samozřejmě postavit všem problémům čelem. Jsme zvyklí si vše řešit sami, ale někdy člověku pomůže třeba i vlídné slovo. Tchán nyní zdědil větší množství peněz, ale že by nám alespoň nabídl půjčku o tom nemůže být ani řeč. Místo toho si bereme hypotéku, abychom si konečně mohli koupit a zařídit byt. Musím podotknout, že tchyni už to nedalo a omlouvala se manželovi do telefonu, že tchán užije peníze hlavně pro sebe, protože celý život jen strádal a teď si chce vše vynahradit. Velmi nás mrzí, že jeho prvorozená dcera však peníze dostala – když jsme se o to zajímali, řekli nám, že její manžel vydělává mizerně málo a oni ji prostě pomoci musí, protože má to malé – pomáhají jí tak se vším: vybavení domácnosti, věcičky pro malého (a že jich nemá málo) a další, také jí výrazně přilepšují její mateřskou.
I když naše vztahy s Monikou byly zpočátku fajn, nyní po takovém jednání jsme rozhořčeni jak na manželovu sestru, tak jejich rodiče. Monika vůbec nepřipouští, že by pro ni dělali více než pro nás, a ještě je zneužívá kde může. Všechny možnosti pohovořit si v klidu s rodiči ztroskotaly, vždycky v tom vidí jen naši závist… Manžel už je na toto téma alergický, mnohokrát už jsme se i pohádali, protože já tam už nechci jezdit, ale on mi vysvětluje, že jsou to jeho rodiče a je slušnost se tam jednou za čas podívat, alespoň na jejich narozeniny. Já to ale většinou protrpím, protože vše se točí kolem malého rozmazleného caparta a polovina diskuzí je pouze stěžováním na manžela Moniky, že není schopen jí více pomáhat a finančně ji zabezpečit, takže tuto roli musí přejímat oni.
Jsem z toho zoufalá a místo, abych se těšila na naše miminko, cítím smutek a bezmoc. Musím ale říci, že manžel je z toho taky dost smutný, ale chlapi se prostě o tom nemusejí a většinou ani nechtějí bavit. Vysvětluje mi, že se s tím nemám trápit, že oni jsou prostě takoví a jiní už nebudou. Protože už opravdu cítím vůči nim averzi, napadlo mě, že až se narodí malé, že je prostě s dítětem nebudu navštěvovat, ani nebudu jejich návštěvy přijímat. Prostě je vytrestám tím, že své vnouče uvidí jen zřídka. Vím, že je to dětinské a ochudí to i dítě, ale než mít takové prarodiče, to radši žádné. Vždyť oni nám svým chováním zatím způsobili pramálo radosti.
Co si o tom myslíte vy a jak byste celou situaci řešily?

Andy
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY