Chcete být uznávanou společnicí večera? „Krásnou osobou“ neboli „Osobou žijící uměním“? Tak vám nezbývá nic jiného, než se stát gejšou.
Než se ovšem stanete gejšou, uplyne mnoho let. Na dráhu gejši se dávala malá děvčata – zhruba tak ve věku 3 let - zpravidla z chudých vesnických rodin, které jejich rodiče, kvůli vlastním bídným životním podmínkám, prodali do jednoho z „okija“ – domů gejš. Majitelky domů gejš se o ně staraly a často je i formálně adoptovaly.
Předtím, než se dívka stane „majko“ (kjótské pojmenování pro jakýsi předstupeň gejš), dostane nové poeticky znějící jméno a naučí se správnému přízvuku (aby nebyl poznat její vesnický původ). Dívky musejí navštěvovat školu „inoue“, kde se učí nejrůznějším aspektům japonského tradičního umění – zpěvu, tanci, hře na japonskou loutnu „šamizen“ a malý bubínek „cucumi“. Dále se věnují kaligrafii, aranžování květin, čajové ceremonii a vůbec celkové společenské etiketě. Poté začnou některé gejši získávat zkušenosti ve společnosti a při slavnosti „misedaši“ jsou prohlášeny za majko. Po 3 – 4 letech se z majko při ceremonii „erikae“ (výměna límečků) oficiálně stává gejšou.
Okijo vlastně adeptku na gejšu živí, a mladé majko a gejší byly vůči svému „domovu“ zatíženy nemalými dluhy. Aby zaplatily tyto dluhy a získaly nezávislost, přivítaly každou vhodnou příležitost. Takovou příležitostí bylo najít si muže zvaného „danna“ a získat tak trvalý zdroj peněz. Dalo by se říci, že danna byl movitý sponzor gejši a jejího okija, který jí hradil veškeré životní náklady, školné, kosmetiku, kimona (různá podle ročních období), sponzoroval taneční recitály, kupoval kosmetiku. Takový vztah trval zpravidla několik let a gejša měla za svůj život jednoho nebo dva sponzory.
Gejša je jedním z nejtypičtějších symbolů Japonska a není pro obyčejného člověka snadné ji jen tak spatřit. Opravdovou gejšu či majko můžete potkat na nějakém večírku v japonské čajovně, kde mají za úkol bavit hosty hudbou, tancem a nezávaznou konverzací. Gejši jsou tedy ženami večera a ne noci. Druhou možností, jak spatřit umění gejš, jsou tzv. „mijako odori“ tradiční tance gejš a majko v dubnu každého roku v Kjótu. Tyto tance, vycházející z japonského tradičního divadlo nó a kabuki, byly uznány jako národní kulturní poklad.
A jaká je budoucnost gejš? Těžko říci – před 2. světovou válkou již bylo v Japonsku na 80 000. Dnes je jich jen pár tisíc a žijí téměř výhradně v Kjótu a Tokiu. Pro dnešní mládež už asi mnoho neznamenají, i když dříve platily za módní inovátorky. Dnes chtějí být mladí nádherně opálení, zatímco gejša si bělí svou tvář krémem, jehož důležitou složkou je slavičí trus. Mladí spíše odhalují svá těla, gejša je naopak oděna v krásné látce pevně vázaného kimona, které by při její chůzi mělo připomínat lehce zvlněné moře. Gejša si češe vlasy do složitého a voskem upravovaného účesu, zatímco mladí chtějí něco snadného na údržbu.
Pro pravou gejšu jsou ovšem největší konkurencí dívky navštěvující tříměsíční kurzy „furisode“ = „škola dlouhých rukávů“, kde si osvojí základy líčení, oblékání kimona, tance a čajového obřadu. Tyto dívky nikdy nemohou dosáhnout kvalit pravých gejš, neboť jejich umění se předává z generace na generaci a během krátkého kurzu se toho moc nenaučí, a tak nemají ani komu a co předávat.

Zpracováno podle iKoktejl z roku 1999
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY