Pravidelné čtenářky Ženy-in si možná vzpomenou na článek, ve kterém jsem před časem popisovala plavání s úplně malými dětmi, ostatní si jej mohou přečíst zde. V těchto dnech již absolvuji se svou dnes dvouletou dcerou již třetí pokračování tohoto „plavání“. Víc než o plavání zde totiž jde o sžití dětí s vodou a přirozené rozvinutí jejich schopností. Během kursů jsem si všimla zajímavého jevu a to, že většina holčiček zvládá dovádění ve vodě, včetně potápění, skvěle, bez zbytečného pláče, radostně a uvolněně. Ale téměř všichni chlapečci (až na jednoho, abych Matýskovi nekřivdila :-))) se vody báli a trvalo u nich dost dlouho, než se začali potápět a ani potom toto neprováděli s radostí, spíš s výrazem, že když se to po nich žádá, tak to vykonají…
A protože stejného „hrdinu“ má doma i moje kamarádka - psycholožka, sdělila jsem jí můj poznatek a zeptala se jí, jak to vidí ona. K mému překvapení mi řekla, že nejsem první, kdo si tohoto chování u velmi malých dětí všiml, a že odborná literatura vysvětluje tento jev přibližně tak, že chlapci se rodí s mnoha úzkostmi a strachy, ale tím, že se je pomocí dospělých a vnitřního ega učí překonávat, naučí se bojovat a stávají se hrdiny.
Děvčátka se naopak rodí beze strachu, ale jejich přirozená křehkost a citlivost v nich s postupem let obavy a strach buduje. I přirozená funkce ženy, tedy rodit a starat se o děti, je natolik zodpovědná, že nedovoluje ženám být hrdinkami… přesto ženy hrdinky jsou, ale někde uvnitř jejich duše a navenek jsou zranitelné a proto vyhledávají mužnou náruč opačného pohlaví…
A tak jsem opět sklonila hlavu nad genialitou matky přírody a poté, kdy má dcera polila ve vaně hlavu synovi mé kamarádky, který ihned spustil hysterický záchvat, jsem si pomyslela: Jen si zařvi, hrdino… :-))
Reklama