A protože stejného „hrdinu“ má doma i moje kamarádka - psycholožka, sdělila jsem jí můj poznatek a zeptala se jí, jak to vidí ona. K mému překvapení mi řekla, že nejsem první, kdo si tohoto chování u velmi malých dětí všiml, a že odborná literatura vysvětluje tento jev přibližně tak, že chlapci se rodí s mnoha úzkostmi a strachy, ale tím, že se je pomocí dospělých a vnitřního ega učí překonávat, naučí se bojovat a stávají se hrdiny.
Děvčátka se naopak rodí beze strachu, ale jejich přirozená křehkost a citlivost v nich s postupem let obavy a strach buduje. I přirozená funkce ženy, tedy rodit a starat se o děti, je natolik zodpovědná, že nedovoluje ženám být hrdinkami… přesto ženy hrdinky jsou, ale někde uvnitř jejich duše a navenek jsou zranitelné a proto vyhledávají mužnou náruč opačného pohlaví…
A tak jsem opět sklonila hlavu nad genialitou matky přírody a poté, kdy má dcera polila ve vaně hlavu synovi mé kamarádky, který ihned spustil hysterický záchvat, jsem si pomyslela: Jen si zařvi, hrdino… :-))
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Tak by bylo potřeba v holčičkách to hrdinství podporovat, aby se z nich v dospělosti nestaly závislé slepičky.
Musim s Tynkou souhlasit, muzi ci chlapeckove jsou takovi, ja uz jsem to psala na miminkach ale takt o to napisis znovu prave ctu knihu o tak jak udelat z chlapecku muze od Steve Bildhup a mohu rici ze on tam vsechna tato fakta popisuje. Muzi ci chlapeckove potrebuji vetsi peci a vubec se s nimi ma zachazet jinak.... je to velice obsahla kniha snad vysla v cestine, je moc zajimava .... doporucuji maminkam od chlapecku.
Jo, taky si na plavání všímáme, že ti kluci fakt vydrží míň, jednak se třeba nechtějí moc potápět. A taky jsou z relativně teplé vody mnohem zmrzelejší, v tomhle můj syn obzvláště vyniká:-( Ale jinak mají vodu rádi oba.
lotka:
No z toho mi vyplývá, že žádná teorie neexistuje a že děti se chovají ve vodě jak chtějí, prostě každé jinak
Lotko, tvoje teoreie má chyby. Podívej, já chodím s malou na plavání většinou s tichou (někdy i hlasitou) záští, protože voda ledová 30-31 stupňů je přímo o moje zdraví
a malá naopak vodu přímo miluje a do bazénku se vždycky ještě oblečená, než se vůbec dostanu k tomu, abych ji převlékla do plavek. Tak co ty na to? Nebo že bychom byly ta výjimka, co potvrzuje pravidlo? 
med - však já taky myslím jen ty nejmladší, víš
Vy velcí už si děláte co chcece
lotko...tvoje teorie teda na nasi rodinu nesedi...moje mamka ma k vode vztah rekla bych neutralni, ja byla dycky desna kacena
a bratr rval jak tur a do vody za boha nechtel...naucil se plavat nekdy na zakladce
No přece kdo s mrnětem chodí plavat, od toho to odkouká
No já na to mám jinou teorii, miminka reagují na vodu, jako jejich rodiče. Když si rodiče s vodou nerozumí, mimi se vody taky bojí, protože to vypozoruje od maminky. A je jedno, jestli jde o chlapečky nebo holčičky.
Týni:
My chodíme se synem od 5 měsíců a od samého počátku je plaváním nadšený!Ale on je děsnej pohodář a stále v dobré náladě.I druhý plaváček,který s námi chodí neřve a je v pohodě.
A ještě jeden poznatek - když nad tím teď přemýšlím, tak v mých kurzech /chodily jsme od tří měsíců/ byli vždycky chlapečci otrlejší, dovádivější, potápějící se... narozdíl od holčiček, které se víc bály... tak nevím, jiný kraj, jiný mrav?
Myslím, že já mám v tom případě doma chlapečka a ani o tom nevím