Typ manipulativní – to jsou rodiče, kteří často vzbuzují v dětech pocity viny, srovnávají je s jinými dětmi a většinou z tohoto srovnání vyjde jejich dítě jako to horší. Vyhrožují zrušením dárků na Vánoce, narozeniny a svátky. Často hovoří o svém těžkém dětství a citově vydírají pohrůžkou infarktu či jiných kolapsů, pokud dítě nesplní jejich požadavky.
Typ agresivní – na děti se často zlobí, hlavním důvodem většinou není chování dítěte, ale jejich vlastní nespokojenost s vlastním životem. Nezřídka používají fyzické násilí, v rodině na sebe křičí. Děti takových rodičů jsou buď velmi bázlivé nebo vzdorovité a drzé, případně obě polohy střídají.
Typ pasivní – rodiče, kteří svoje děti nebijí, nekřičí, neřeší problémy a mají za to, že všechno nějak dopadne. Děti marně hledají meze a často chodí rodičům po hlavě. Jednoho dne však většinou pasivní rodič exploduje a seřve a nebo i nabije dítěti jako agresor.
Typ asertivní – to jsou ti dokonalí rodiče, kteří jsou ve výchově jednoznační, pevní a rozhodní. Děti mají jasno, co se od nich žádá a že to co se řekne, to platí. S asertivitou se nerodíme, ale dá se naučit. Není to snadné, zvláště když rodiče ve svém dětství prožili jiný model, ale stojí to za to.
Zkuste se zamyslet nad svým postojem k výchově a nad tím, jak jednáte s dětmi. Investice do našich dětí je investicí do budoucnosti a často se rodičům ve stáří vrací jejich výchova, takže pokud chcete mít klidné stáří nepodceňujte výchovu svých potomků a pokud si opravdu nevíte rady, nestyďte se obrátit na odborníky v psychologických poradnách.
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Jak se ale naučit být tím dobrým rodičem? Nechci říkat asertivní, protože to slovo nemám ráda.
Vyhrožovat zrušením dárků a Vánoc? To může jen rodič blbec...
chtela jsem byt rodic asertivni ale snad jsem nekde na mezi asertivity(to jen malodky) ale bohuzel jsem ted v situaci agresivni....a to mne boli vic nez dost, jsem sama ze sebe zoufala, jenomze mam tu k tomu rodicovsky protipol a to je ten flegmaticky, takze vlastne to dite nevi co ma delat kde jsou jeho hranice, neb ja reknu "tady je ne!" a rodicovsky protipol rekne "ano" a nebo je mi fuk co udelas.. takze pak holt prechazim do stavu agresivity a vlastne zlo na protipol odnasi i ten maly prcek.... je mi ze mne hnusne a jestli to takhle dal pujde tak nevim co ...............
tenhle clanek pasuje do me soucasne situace....
Myslím si,že jsem asrtivní rodič.Od malička jsem své dítě učinila svým partnerem,podle možností,vědělo co se smí a co ne,a teď je to v pohodě.Dcera má 15 let,je v pubertě,ale nějaké to pošklebování,nebo vyhýbání se povinnostem,u ní neznám.Určitě má své tajnosti,se kterýma se mi nesvěřuje,ale já jsem ráda,že se mi svěří s tím co uzná za vhodné.Samozřejmě dochází i u nás k třenicím,než dojdeme ke správnému závěru,jedno,kdo má pravdu.Nikdy jsem jí nevnucovala svůj názor.Ať se učí na svých chybách,když nevěří mým radám a tak kolikrát přišla,že jsem měla pravdu a mě to hřeje u srdce.Pokud jí nejde o život..Umím se omluvit a ona taky.Jsem ráda že mám takovou dceru,protože puberty jsem se u ní hrozně bála.