Už dva roky chodím s rozvedeným mužem, který má sedmiletou dceru. Dítě po rozvodu zůstalo s matkou. Ta původně slibovala, že umožní kontakt dcery s otcem, jak jen to bude možné. Dokonce prý prohlásila, že se s ní můj přítel může vidět i mimo soudně dohodnuté hodiny. V praxi to ale vypadá docela jinak.
Ta paní se snaží všemožnými způsoby zabránit styku mého přítele s jeho dcerou, což řeší různými podtrhy a výmluvami. Ona je přitom pořád za svatou, vždyť je přece tak vstřícná! Ale copak může za to, že dcera má zrovna v době, kdy pro ni otec přijede, rýmu, případně je domluvená s babičkou, že spolu půjdou do divadla, má nějakou školní nebo sportovní akci apod. Také si ráda smlsne na časech, takže když se třeba dohodnou, že si přítel pro dítě přijede v pět, a on se cestou zdrží v dopravní zácpě, tak má smůlu. V pět hodin a pět minut matka s dítětem vyráží z domu pod záminkou nějaké neodkladné záležitosti a nebere mobil.
Přitom holka je s mým přítelem moc ráda, vždycky si to oba moc užijí (už proto, že matka je dost vytížená v práci a nemá čas si s ní tolik hrát). Problémy jsou i se společnou dovolenou. I když třeba chceme jet k moři, tak ona jen hledá důvody, proč to nejde. Ještě chci dodat, že s holčičkou si rozumím a myslím, že je jí u nás vždycky moc fajn. Pokaždé, když se dlouho nevidíme, to sice chvíli trvá, než se otrká, ale řekla bych, že mě bere. Mám ji ráda a stejně jako její otec nerada vidím, když je dítě prostředkem k vyrovnávání starých účtů. Sama mého přítele obdivuji, za jeho trpělivost, se kterou překousne všechny ty úskoky, co na něj bývalá žena chystá. Jen mi je smutno z toho, že nevidím žádnou slušnou možnost, jak se z celé té situace dostat, protože vstřícnost musí být na obou stranách. Nebo ne?

Svetka
Reklama