Vždycky, když slyším o tom, jak peníze kazí charakter, vzpomenu si na příběh mojí známé. Je to vlastně manželka mého kamaráda, která asi před třemi lety přišla k velkým penězům díky nějakému dědictví. Předtím to byla docela fajn ženská, normálně chodila do práce a večer jsme se někdy sešli v hospůdce nebo u někoho z nás doma a hráli karty, povídali, popíjeli… Pak ale nastal zvrat, protože ona se začala tvářit, že nás nezná. První, co udělala, bylo že si koupila velmi drahá a velmi nápadný vůz. Pak začala hrát golf, protože jí to přišlo hrozně nóbl, a taky tenis. Stýkat se s námi už jí nebavilo a svému manželovi zcela nepokrytě dávala najevo, že ty peníze jsou její a on je žabař se svým platem inženýra.
Rozhodovala o tom, kdy a kde se postaví dům, do jaké školy budou děti chodit a kam se pojede v létě. Když měl její muž jiný názor, odkázala ho do patřičných mezí se slovy: „Ty to neplatíš, tak mlč!“ Upřímně – někdy jsem se divila, že jí nepraští! Nakonec to ale stejně dopadlo špatně, on ten tlak nevydržel a odešel. I za tu cenu, že děti zůstaly s ní, protože „ona se o ně přece postará lépe.“ Je rád, že si je smí aspoň o víkendech celkem bez problémů „půjčit“, ale jednou se mi svěřil s tím, že má strach o jejich zdravý úsudek. Matka si je totiž kupuje drahými dárky a drahým oblečením, takže ony dělají ve škole haury a předvádí se. Je mi toho všeho strašně líto, hlavně toho táty a těch dětí. Copak peníze vždycky musí člověka takhle hrozně poznamenat? To radši budu pořád jak kostelní myš…

Radka