Když mi bylo osmnáct a můj chlapec mi v tehdy socialistickém Československu přinesl na svatého Valentýna kytku, jsa poučen svými rodiči, nestraníky a anglofily, připadala jsem si skoro jako odpůrce režimu a velmi, velmi milovaná. Uplynulo pár let, můj tehdejší nosí květiny jinam a z intimní oslavy těch nejniternějších lidských citů se stala pouťová performance pro široké publikum, kdy okatě demonstrujeme naši schopnost vyjádřit city a naše majetnictví k nějaké osobě. Kytky, dárky, srdíčka řvou sladkou růžovou nebo dramatickou červení ze všech výloh i sdělovacích prostředků. Kdo nedostane žádné srdce z lásky, je po celý další rok vyloučen z kolektivu blaženého špitání kamarádek, které byly na svátek lásky obdarovány.
Už pár let povzneseně vykřikuji, že Valentýn je zavlečená konzumní kampaň a že já posuzuji city podle jejich skutečné hloubky a ne podle velikosti kytice. Stejně ale pošilhávám po brblajících chlapcích a mužích, kteří poslušně a zamilovaně aportují svým vyvoleným pugéty a po dívkách a ženách vybírajících tu pravou láhev právě pro něj. Letos hrdá a povznesená nebudu, už jsme se z kamarádkou domluvily. Vzájemně si pošleme do kanceláře obrovskou kytici růží a pak se budeme celý rok záhadně usmívat.

Eva
Reklama