Asi se vám bude zdát můj problém banální, ale pro mě je momentálně dost zásadní a neřešitelný. Jsem sama s maminkou, to soužití se nám vcelku dařilo, ale od září máme spolu neustálé spory. Vím, že moje mamka mě má ráda, má vlastně jenom mě a pořád říká, že jsem její poklad. Asi si mě idealizuje víc než jaká skutečně jsem, ale to prý matky už bývají takové. Je mi devatenáct, jsem sice už dospělá, ale pro ni vlastně nejsem, pořád slyším co mám a nemám. Vždycky když jsem začala chodit s nějakým klukem, tak na něm mamka něco našla. Jeden moc pil, druhý byl na holky, další zase vypadal nezodpovědně, prostě vždycky něco. Ale poctivě přiznám, že měla mamka pravdu, ti kluci byli většinou opravdu takoví, jak je ona viděla. Jenže v září nastal zlom.
Před rokem jsem dostala štěně vlčáka a začátkem září jsem s ním začala chodit na cvičák. Tam jsem poznala jednoho kluka, co taky chodí cvičit se psem. Začali jsme se bavit, napřed mi ho bylo i trošku líto. On totiž vypadá hrozně, před lety boural autem, nebyla to jeho vina, vletěl mu do cesty chlap s avií. Byl hrozně rozbitý, dlouho v nemocnici, kvůli tomu nemohl ani jít na vysokou a na vojnu, tak teď dělá programátora. On je docela tichý, pořád chodí někam stranou a moc nemluví, nechce chodit lidem na oči. Má totiž ošklivé jizvy na pravé straně obličeje, na krku, na rameni, pravou ruku má bez prsteníčku a bez malíčku. Prostě jizev má moc jak na těle, tak asi i na duši. Byl už na plastické operaci a příští rok půjde znovu. Bolesti si užil víc než je zdrávo.
Mě ho bylo líto ale neřekla jsem mu to, bavili jsme normálně o psech a o škole, i o počítačích, přinesl mi knížky a začali jsme kamarádit. Pomáhá mi s učením a je úplně jiný než ostatní kluci. Má svoji garsonku, k rodičům chodí jen na návštěvu a prý si s nimi rozumí. Nic jsme spolu ještě neměli, jestli víte, jak to myslím, jen nějakou tu pusu a pomazlení. On je moc rád, když ho prostě pohladím. Připadá mi někdy jako ten pes. Je o dost větší než já a bere mě vždycky kolem ramen, ale tak něžně jako kdybych byla ze skla. Jednou jsme spolu byli večer v bazénu, když je tam málo lidí, a bylo to moc fajn. Nesměla jsem koukat na jeho jizvy, to bych se asi rozbrečela, ale blbli jsme spolu ve vodě a byl to super.
A tenhle kluk je mojí mamce strašně proti srsti. Když nás spolu poprvé viděla, tak byla na mrtvici. Strašně mě seřvala, že se s ním už nesmím vidět, že si nepřeje abych chodila s mrzákem. Ale on přece není mrzák, nebo je? Na něho ječela, ať se od nás klidí, že si nenechá dceru kazit nějakým zmetkem zmrzačeným a že na něho pozve policajty. To může? Říkala že jo, ale proč, když mi nic nedělá? Vlastně je to jenom kamarád. K vánocům jsem od něho dostala krásnou knížku plnou barevných fotek. Divy světa. Ale mamka mi ji zničila a vyhodila, já mu to ani nemůžu říct. On můj dárek nosí pořád u sebe a já zatím… je mi do breku.
Co mám dělat? Mám dát mamce za pravdu, když charakterově je tenhle kluk zatím úplně nejlepší z těch všech, a nebo se s ním mám rozejít? To je ale dilema. Když se s ním nerozejdu, tak budu mít pořád doma peklo. Mamka na mě nemluví a když, tak jen co musí. Pořád si mluví pro sebe a strašně mu nadává, ošklivě a sprostě. Posměšně vykřikuje něco o krásce a zvířeti. Už mi taky vyhrožovala že mě vyhodí z domu. Domlouvala mi i teta, že ho mám nechat, protože postižený lidi jsou zlí. Je to pravda? A když se s ním rozejdu, tak ho strašně raním. Mluvila jsem s jeho mamkou a ona mi řekla že co chodí se mnou, tak je mnohem veselejší a nezavírá se tolik před světem jako dřív. Ona je úplně jiná než ta moje. A navíc, moc by mi chyběl. Napřed jsme se jen tak kamarádili, ale teď zjišťuju pořád víc a víc, že ho mám ráda. Vůbec mi nepřipadá nějak ošklivý, viděla jsem jeho fotky před tou bouračkou a to byl normální kluk a až bude mít po té druhé operaci tak bude určitě vypadat líp, ale mamka to nechce slyšet.
Já nevím co mám dělat. Někdy je to na zbláznění, v tom prostředí nemám vůbec chuť se učit na maturu, ach jo. Co s tím? Poradíte mi?

Lenka
Reklama