Minulý čtvrtek přinesly děti domů pololetní vysvědčení a v mnoha rodinách nastalo obvyklé období krutovlády. Jde sice jenom o pololetí, ale známky jsou známky a pro některé rodiče jsou tím hlavním, proč vlastně děti chodí do školy. Má cenu děti přísně trestat za školní výsledky a zakázat jim všechno, kromě čištění zubů a šprtání? Nebo je lepší liberální přístup typu „Je to tvůj život, tak si s ním dělej, co chceš“?Na názor jsme se zeptali psycholožky Líby Máchové, která nás moc nepotěšila. Podle ní neexistuje žádný všeobecně platný recept na rodičovský přístup ke školním výsledkům. Záleží mimo jiné na věku dítěte, protože liberální přístup se osvědčuje spíše u dětí starších. Jedna věc je však jasná. Největší chybou a hazardováním nejen s důvěrou dítěte, ale někdy i s jeho životem, je extrémně kritický přístup založený na vojenském drilu a trestech. Výsledkem pak bývá stresované dítě, které místo, aby své známky zlepšilo, pouze zatlouká a naivně věří, že se to nějak ututlá. V případě, že jde do tuhého, dítě utíká z domu, hledá útěchu u prarodičů nebo si v nejhorším případě sáhne na
život. „Za nejlepší systém považuji metodu pochval a pozitivní motivace,“ dodává L. Máchová. S dítětem je třeba o školních výsledcích hovořit v průběhu celého roku a ne ve chvíli, kdy se uzavírá klasifikace. Mělo by vědět, že špatné známky rodiče neradi vidí (tady jsou na místě různé tresty v podobě omezení oblíbených aktivit, nikoli však absolutní izolace dítěte) a mělo by zároveň cítit snahu rodičů pomoci. V některých rodinách se osvědčují drobné odměny, často i finanční, které jsou v případě horšího prospěchu vraceny, takže si dítě uvědomí okamžitý dopad svého jednání.
Jestliže se komunikace mezi rodiči a dětmi ocitla na slepé koleji, mohou v roli prostředníka a mírotvůrce zafungovat nejbližší příbuzní, jako prarodiče nebo tetičky či strýčkové. Ti často mají důvěru obou znesvářených stran a co víc – vidí z odstupu chyby, kterých se rodiče ve své horlivosti často dopouštějí. Ještě jednu věc psycholožka doporučuje – než začnete dítě nemírně trestat, vzpomeňte si na sebe ve školním věku a na to, jak vás doma drtili a jak vám to bylo nepříjemné. Někdy stačí jen přehodnotit modely chování převzaté z původní rodiny a škola přestane být strašákem. Pro dítě i pro rodiče…
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Simba: To je taky pravda, vždycky žasnu, jak se rodiče při vysvědčení diví.
U nás nikdy nebyl problém ani po vysvědčení, ani před, takže si nedovedu představit, jak to budu jednou řešit.
Po vysvědčení ne, to už je pozdě něco spravit.
známky jsem zatloukala ještě na střední škole - přišlo mi jednodušší odbýt si "bugr" jednou za půl roku, než každý týden...
moje prvni znamka ve skole byl kozel (tedy obdoba poznamky)...dostala jsem za to vyprask jako brno...byl to posledni vyprask v mem zivote...no a vidite, zbytek skolni dochazky byl uplne v pohode, takze s pani psycholozkou taky souhlasim dle hesla ohybaj mam mamko, dokud su ja Janko...az ja budem Jano, neohnes ma mamo
Ono je to velice slozite. Clovek se snazi diteti vysvetlit co je spravnm a
a co by od nej chtel a ono se tvari jako ze ano, ze souhlasi, ale mysli si neco jineho 
a vubec vas neposloucha. Tak co s nim? Mlatit se nechce, to je nedustojne, vysvetleni a rozmluva nepada na urodnou pudu. Zakazaovat neco taky 
neni vzdy dostatecny trest. Nekdy si opravdu nevim rady.
Líbí se mi názor paní psycholožky, že liberálnost až od určitého věku, že malým dětem to škodí. Už tak jsou některé dost flegmatické a je jim to putna, ne tak ještě je pochválit a omlouvat vysvědčení, které mohlo být lepší, kdyby nebyly malí shnilí lemplíčci. Jenomže rodiče si bohužel neuvědomují ani individualitu vlastních dětí a že ta metoda, která platí na jedno dítě, neplatí na druhé.
Jo, jo, rodiče jsou někdy takoví. Docela mě baví můj brácha, který vždycky školu flákal a teď mu u jeho dětí vadí i dvojky. Stal se sice nakonec inženýrem, ale jen díky pevné ruce našeho táty a vhodné volbě školy, na kterou se dostal každý. Rodiče by měli být trochu více sebekritičtí a uvědomit si, že nároky kladeny na dnešní děti jsou mnohem vyšší než byly na nás. Nemyslím, že je to dobře, ale je to prostě tak. Dnešní svět je o informacích a o rychlosti vše vstřebat. Pak máme vedle sebe děti, které to vše zvládají a jsou úžasné, a děti, které to vzdávají a rezignují. Je mi jich líto všech.