Můj příběh by mohl být docela obyčejná love story, ale přitom je to spíš horror. Zamilovala jsem se totiž do úplně nejnevhodnějšího chlapa, co se dalo. Je to manžel mojí kamarádky. A já teď řeším nejen klasické dilema holek, co chodí s ženáčem, ale ještě navíc mě žere svědomí kvůli ní. Jsem už úplně vyčerpaná z toho, jak pořád něco hraju, pomalu se s ní přestávám stýkat, abych se nějak omylem neprokecla. Zatím to ještě neprasklo, ale stát se to může kdykoli, vím to, jsem odjakživa smolařka. Vím, že jsem to vůbec neměla připustit, že jsem to měla utnout hned v začátku, ale prostě jsem to neustála. :(((
Táhneme to spolu od září loňského roku a nejhorší je, že to není jen o sexu, zamotaly se nám do toho city. Scházíme se jednou dvakrát do týdne, kdy on říká, že jde do posilovny. Jezdí za mnou domů, nikam moc nechodíme, aby nás náhodou nikdo neviděl. Nosí mi dárky, vyznává mi lásku a povídá, jak chce být se mnou, že jsem žena, která k němu patří a o jaké vždycky snil. Chce se mnou jet i na dovolenou na hory, že doma řekne, že jede na služebku. Máme spolu krásné chvilky, ale on se stejně pak vždycky podívá na hodinky, sebere se a běží domů, aby nebyl průšvih. Miluju ho a vím, že on miluje mě, ale jeho žena je ona, mají spolu sedmiletého kluka, jsou rodina. Ne zrovna perfektně fungující, ale rodina. On sice říká, že se už dávno chtěli rozvádět, že jejich manželství byl omyl a že jsou si toho oba vědomi. Nevím, ona je sice dost chladná, když mluví o svém manželství, ale o rozvodu mi nic neříkala.
Cítím se hrozně, že jsem tohle mohla udělat své kamarádce. A navíc je mi jasné, že to nemá cenu. Nechci chlapa, který má ještě jeden život a který se mnou ani nemůže jít za ruku po ulici. Pořád si říkám, že až příště přijde, řeknu mu, že to musíme ukončit, ale když pak stojí ve dveřích s kytkou a dává mi pusu, zase to nedokážu… Co mám dělat?

Natalie