Milé maminky! Všecko, co čtu o dětech, je moc hezké, knihy i příspěvky rodičů v různých diskusích. Nikde jsem se ale nedozvěděla nic o matce-hyeně, která své dítě nenávidí. To je můj případ. Asi mne roztrháte na kusy, ale já jenom hledám pomoc. Moje dítě bylo plánované a chtěné. Je ale strašně protivné, v noci nespí (je mu už skoro 19 měsíců) a přes den pořád ječí, nechce si hrát samo. Jinak je chytré, plynně mluví ve větách. Ale dělá jenom to, co chce. V jeslích je celý den bez plínek, doma na nočník ani nesedne. Strašně bych si chtěla odpočinout a vyspat se. V současné době mám neurózu už jen, když jdu domů. Vím, že bude hluk a šrumec. A já potřebuju klid. Nenávidím už všecko kolem sebe. Zkusila jsem i psychiatra a psycholožku. Bezvýsledně.
To bude můj život takhle hnusný až dokud dítě nevyroste (dřív jsem byla šťastná a předávala to i druhým)? Pomůže mi někdo?
Vzápětí se na Diskutárně rozhořela debata, kdy se ostatní maminky snažily kalamitě poradit a pomoci, vyprávěly o svých zkušenostech s malými dětmi a snažily se najít pro ni cestu z jejího bludného kruhu. Ona sama se do diskuse zapojila a z jejích dalších příspěvků citujeme: „Vím, že dítě je dar, a právě proto mě mrzí, že si to nemůžu vychutnat. Zapírám se samozřejmě dostatečně, protože můj syn je projevuje jako velmi šťastné dítě, aspoň mi to ostatní říkají, i sestřičky v jeslích. Odreagovávám se, jak to jde, ale málo platné. Chodím i do práce, která mě velmi těší, ale ty víkendy! To jsem úplně na šrot. Víc už se fakt vzchopit nemůžu.“ Tak a podobně vypráví kalamita o svém životě. Celou diskusi si můžete přečíst v diskutárně o miminkách zde, pokud si nalistujete příspěvky od 18. 1. dále.
Protože nás její příběh opravdu vzal za srdce, zeptali jsme se na názor psychiatra, který spolupracuje s naší redakcí, MUDr. Zdeňka Šolleho. Ten říká:
„Každá matka je samozřejmě jiná a jsou typy matek, které jsou chladnější ve vztahu ke svým dětem, ale ty se obvykle nad svými pocity tak nezamýšlejí. Této mamince to ale očividně vadí. Ona pravděpodobně chce být dobrou matkou a je citlivá, jen se zřejmě někde něco zablokovalo. Možná to jsou zážitky z dětství, možná zde hraje roli problematický porod a následná pětitýdenní hospitalizace, kdy podle všeho byla od svého dítěte odloučena. Je samozřejmě těžké cokoli řici bez toho, abych se zmíněnou maminkou mluvil, ale z jejího jednání je jasné, že současný stav jí nevyhovuje a chce ho změnit. Říká, že vyhledala lékaře, jenže ani on ani její blízcí s ní nechtějí o jejím problému mluvit. Většina maminek si stěžuje na to, že v době kdy jsou doma s dětmi s nimi nikdo nekomunikuje a nikoho nezajímají jejich problémy. Ale tento případ je něčím jiný. Může jít opravdu o vážnou psychickou poruchu, která vyžaduje odbornou pomoc a především spolupráci okolí, babičky a manžela.“
Co říkáte příběhu kalamity a jejího syna vy? Máte podobnou zkušenost, nabídnete radu nebo povzbuzení?
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY
Nový komentář
Komentáře
Taky jsem pro víkendový oraz. Péče o dítě musí hrozně vyčerpávat a nedá se fungovat stoprocentně pořád.
lienka: Taky možné řešení, na víkend si odpočinout.
Re: JULI...no tak,já přece nepovažuji Kalamitku za cvoka. Cvoci totiž žádné problémy nemají,cvoci jsou svým způsobem šťastní.
Já se pouze snažila upozornit na to,že žena která nám napíše do diskuze cituji;..."Za žádným psychiatrem nepůjdu a udělám to co jsem měla udělat už dávno,ale myslela jsem,že to se mnou nemůže být tak zlé"...,tak má fakt problém. Já jsem z toho pochopila,jako že jediné východisko které ona vidí,je podle ní sebevražda...pochopila jsem to snad špatně? A podle mého názoru,někdo kdo přemýšlí o sebevraždě, mám sakra velkej problém. Nechci tady zveličovat,ale ani zlechčovat její problémy,kterých jí neuměli zbavit ani po 5 týdnech hospitalizace a užívání všech těch léků,které Kalamitka popisuje.Možná právě proto je na tom tak špatně,že všichni kolem ní její problém pouze bagatelizují a nechtějí přiznat, že ona nemá pouze obyčejnou laktačku nebo nějakej poporodní blues.Většině žen z podobnými problémy jak popisujete, pomohla pouhá psychoterapie ,nebo návrat do zaměstnání, jenže Kalamitce nepomohlo ani umístění na psychiatrickém oddělení,ani léky,takže já z nikoho nedělám cvoka,ale pouze upozorňuji na to že v jejím případě je to asi opravdu vážné.Pocity které má většina z nás žen po porodu po několika probdělích nocí , určitě nejsou stejné jako když popisuje Kalamita,že ona skutečně nemá NIKDY z dítěte radost.Podle mě, buď u nás ještě není dost psychologů nebo psychiatrů co by se tímto problémem uměli poprat, anebo prostě Kalamitka na takové lékaře zatím neměla štěstí.
Už jsem radila - hledat a hledat...nemusí to být lékař - i homeopat se zabývá osobností pacienta...a dobrý lékař je trpělivý a dokáže se dobrat k jádru problému. Ale opravdu se musí začít vším - i dětstvím.
Juli, na situaci se samozřejmě nepodílí jen ona sama, ale dokud si právě ona neuvědomí příčiny a souvislosti, nemůže ani nikoho požádat o účinnou pomoc - když vlastně nevím co by měla chtít, aby to pomohlo.
A dobrý psychiatr (nebo spíš psychoterapeut?) může být tím rpůvodcem, který ji nasměruje ke kořenům problému..
Nemyslím si že takhle těžkou psychickou poruchu kterou nám Kalamita popisuje ,způsobil pouze porod. Myslím, že porod její stav mohl zhoršit,možná i tuto depresi odstartovat,jestli že před porodem neměla žádné problémy...těžko říct,možná si je ani sama neuvědomovala,ale příčiny podle mne budou opravdu někde dál než pouze u porodu.Když jsem se vracela k jejím příspěvkům,tak si vzpomínám,jak Kalamita popisuje,že se nemněly rády ani se svou sestrou.Píše,že její psyhiatr se zajímal o její dětství,ale ona toto nechtěla s nim řešit,chtěla mluvit pouze momentální situaci.Podle mě,by Kalamitka měla najít psychiatra,kterému by absolutně důvěřovala a hlavně by nic neměla podceňovat nebo zamlčovat.Pak teprve jí může někdo pomoci,jinak se asi těžko vyléčí. Jedna věc mě ale zaráží...proč její rodina problémy které musí vidět ignoruje? Proč se jim nemůže,nebo nechce svěřit? Je tato rodina úplně v pořádku? Anebo je to třeba úplně jinak.Přesto mě příběh Kalamitky opravdu vyrazil dech a velice zaujal a moc bych si přála,kdybych se dozvěděla,že se našel někde, někdo kdo se jí snaží pomoct.