Všimla jsem si tématu hubnutí, které mi bylo posledních několik let osudným. Chodila jsem ve svých 18 s chlápkem, kterého jsem bezmezně milovala. Byl starší, světák, zkušený… prostě otevřel mi obzory a já padla na zadek. Na velký zadek. Podle něj. I když si dnes myslím, že jsem měla celkem NORMÁLNÍ postavu, ale tenkrát jsem byla zoufalá, že jsem tlustá a že mám velký zadek. Ten zadek jsem strašně nenáviděla. Tak moc, že jsem byla zoufalstvím bez sebe, že On mě kvůli němu nechce, nemiluje a že jsem tlustá a hnusná. Začali jsme mít spolu s přítelem problémy a on si našel jinou a rozešli jsme se. A já si vsugerovala, že je to kvůli mýmu zadku. Vedlo to až k samému dnu. Přestala jsem jíst. V depresích jsem chtěla ukázat světu, jak nebudu jiná, než hubená. A byla jsem. Ve svých 165 cm jsem měla kritických 38 kilo. Byla jsem mentální anorektička.
Stalo se vše, co se muselo stát. Kolaps, nemocnice, psychiatrie. Mé tělo nechtělo jíst. I když jsem chtěla. Když už jsem se z toho trochu dostala, musela jsem jíst. Jinak bych to nepřežila. Když jsem jedla housku, počítala jsem zrníčka maku, kolik jich má. Trvalo to dlouho, ale přežila jsem. Ztratila jsem menstruaci, vypadávaly mě vlasy, vypadala jsem jako kostlivec a hrůza.
Dnes už vím, že za žádnej „tlustej“ zadek žádnej chlap nestojí. I kdyby byl posázenej diamantama. Chápu, že když má někdo nadváhu, chce házet kila dolů. Pokud ale vypadáte normálně, nedbejte nic na řeči, že máte kotelnu, a podobné výrazy, které milí pánové rádi používají. Mě tohle všechno málem stálo život….

Julie
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY