„On mě nechtěl a já málem umřela!“ To nám napsala čtenářka Julie.
„On mě nechtěl a já málem umřela!“ To nám napsala čtenářka Julie.

Všimla jsem si tématu hubnutí, které mi bylo posledních několik let osudným. Chodila jsem ve svých 18 s chlápkem, kterého jsem bezmezně milovala. Byl starší, světák, zkušený… prostě otevřel mi obzory a já padla na zadek. Na velký zadek. Podle něj. I když si dnes myslím, že jsem měla celkem NORMÁLNÍ postavu, ale tenkrát jsem byla zoufalá, že jsem tlustá a že mám velký zadek. Ten zadek jsem strašně nenáviděla. Tak moc, že jsem byla zoufalstvím bez sebe, že On mě kvůli němu nechce, nemiluje a že jsem tlustá a hnusná. Začali jsme mít spolu s přítelem problémy a on si našel jinou a rozešli jsme se. A já si vsugerovala, že je to kvůli mýmu zadku. Vedlo to až k samému dnu. Přestala jsem jíst. V depresích jsem chtěla ukázat světu, jak nebudu jiná, než hubená. A byla jsem. Ve svých 165 cm jsem měla kritických 38 kilo. Byla jsem mentální anorektička.
Stalo se vše, co se muselo stát. Kolaps, nemocnice, psychiatrie. Mé tělo nechtělo jíst. I když jsem chtěla. Když už jsem se z toho trochu dostala, musela jsem jíst. Jinak bych to nepřežila. Když jsem jedla housku, počítala jsem zrníčka maku, kolik jich má. Trvalo to dlouho, ale přežila jsem. Ztratila jsem menstruaci, vypadávaly mě vlasy, vypadala jsem jako kostlivec a hrůza.
Dnes už vím, že za žádnej „tlustej“ zadek žádnej chlap nestojí. I kdyby byl posázenej diamantama. Chápu, že když má někdo nadváhu, chce házet kila dolů. Pokud ale vypadáte normálně, nedbejte nic na řeči, že máte kotelnu, a podobné výrazy, které milí pánové rádi používají. Mě tohle všechno málem stálo život….
Julie
Nový komentář
Komentáře
Simba: To netuším, je to těžké, dívat se, jak se ti někdo rozpadá před očima a pomoct mu nemůžeš.
To je problém, člověk musí sám zjistit, že je něco špatně, dřív si nenechá poradit. Jenže to už taky může být pozdě.
Jak ale někomu s anorexii pomoci, sám nechce přiznat, že něco není v pořádku.
Bobby: .....malý vyžraný děti: já od malinka říkám dceři : ...už nemusíš dojídat, jestli nemáš hlad.... kolik mamin to může říct? Spíš mají problém, jak dítě naučit jíst. To co má ráda by si dokázala narvat i do hlavy. Právě že já nejsem štíhlá a nikdy nebudu, nechci aby se mi holka přejídala. Já vím ,že to není odpověď na článek, ale tuny jídla, to je ta obrácená mince anorexie, i na to se dá rychle umřít. Ale bohužel závislosti na jídle se člověk zbavuje snad nejhůř ze všech závislostí, najíst se totiž musíš, a to každej den. A jak psala Léthé, je to o sebevědomí.
Ze šílené lásky , my ženy dovedeme dělat často šílené činy.Podle mého názoru v tomto článku nejde ani tak o velký zadek ,ale především o nízké sebevědomí.I já jsem kdysi chtěla umřít kvůli někomu , koho jsem šíleně milovala a byla jsem na té nejlepší cestě k sebezničení...ne proto že bych snad měla velký nebo malý zadek,ale proto že jsem ho jednoduše ztrácela a byla jsem přesvědčena že je to kvůli tomu jaká jsem...prostě nedokonalá. Moje sebevědomí bylo hodně nízko a to je to , co většině mužů vadí víc než velký nebo malý zadek.
Žena , která se má ráda taková jaká je , vyzařuje zvláštní fluidum který nenahradíme ani z tou nejdokonalejší postavou , nebo z nejkrásnější tvářičkou. Je to něco víc , je to pozitivní energie , která vás nádherně rozzáří a která lidi přitahuje , aniž by hledali vaše tělesné nedostatky.Takže milé ženy,mějte se rády takové,jaké jste.
Julie, k tomu není co dodat.Napsalas to moc pěkně a já díky tomu budu mít dnes o něco hezčí den.









Ufuf. Jen si nejsem jista, jestli na to ty, ktere by to mely cist, budou reagovat



Mam ve svem okoli par takovych pripadu, i anorekticky i bulimicky, povetsinou divciny slicne a stihle pred pocatkem jejich hubnuti, a po skonceni lecby docela solidni baculky nebo s dozivotni vyzazi prave propustene z koncetraku
Ach jo, proc jenom tak blbneme?