Po přečtení článku o tom, jak matky vnímají své dcery a syny jsem se rozhodla napsat svůj příspěvek. Překvapila mě spousta reakcí, která s obsahem nesouhlasila, protože já mám jednoznačné zkušenosti, které autorce dávají za pravdu.
Je mi devětadvacet let a vdaná jsem sedm let. Máme tříletá dvojčata, se kterými jsem doma, a musím říct, že naše manželství by bylo úplně šťastné a bez chybičky, kdyby… Kdyby manžel neměl maminku, která je přesvědčená, že mu nezajišťuji takový servis, na jaký byl zvyklý.
Všechno to začalo už nedlouho po svatbě, kdy jsem přistihla tchyni několikrát u nás v bytě, jak žehlí manželovo prádlo. Muž přiznal, že z něj vylákala klíče, prý kdyby nám třeba praskla voda, a babička docházela, aniž by nás o tom informovala, pečovat o věci svého drahého synka. Hrozně mi to vadilo, ale manžel nebyl schopný své matce říct, že si to nepřejeme. A tak jsem s ní promluvila sama. Ona byla ale moc slušná a milá a vysvětlovala mi, že jako ona neumí Tomáškovi (!) nikdo košile vyžehlit. Nakonec klíče s hroznými obličeji vrátila a vymyslela jiný způsob.
Přijde k nám tak jednou za tři dny a přinese rendlíky s jídlem. S jednou porcí. Pro Tomáška! Když není manžel doma, počká, dokud nepřijde, a pak mu jídlo naservíruje. Nepomáhá to, že jsem jí několikrát ostře naznačila, že si to nepřeju, argumentuje tím, že nám, mně a dětem, to přece nenosí, že nás tím neobtěžuje (s bolestným výrazem) a že snad může Tomáškovi něco přinést, vždyť přece vím, jak rád má její knedlíky. Nepomáhá ani to, když se mi podaří manželovi předhodit jídlo, které jsem uvařila já, dříve, protože aby maminku nezklamal, dokáže spocívat i jídlo od ní. Už jsem uvažovala i o tom, že jí prostě neotevřu, ale to je zase hloupé kvůli dětem, přece budou vědět, že za dveřmi je babička, kterou mají rády. To také není řešení.
Měli jsme o tom s manželem už mnoho hovorů, on prostě říká, že nedokáže matku tak zklamat, že by jí řekl, že to takhle on nechce, a když jí řekne, že mi to vadí, tak tchyně posmrkává, že ví, že jsem ji nikdy neměla ráda. To ale není pravda, já jsem ji ráda měla a měla bych dodnes, kdyby se dokázala chovat normálně.
Je to těžké, Tomáš je jinak fajn táta i manžel, je to vlastně jediné, co nemůžeme společně vyřešit. Tedy důvod k rozchodu to není, ale já jsem z toho čím dál víc otrávená. Co můžu v této situaci dělat?

Radka

Co může Radka dělat a jak byste s takovou situací vypořádali vy? Napište nám své názory!
Reklama