Naše rodina neměla nikdy žádnou nemovitost. Celé prázdniny jsme vždycky trávili po penzionech a hotelích nebo jsme se smažili ve městě. Jediný člověk, který měl kam jezdit, byl náš prastrýc, nerudný dědek, jenž vlastnil starou motorovou loď, která „parkovala“ na Slapech. Jezdil tam na ryby a nikdy nikomu nedovolil, aby tam za ním přijel. Když před třemi lety zemřel, dozvěděli jsme se, že jsme se stali vlastníky oné slavné lodi. Hned jsme se tam jeli podívat.
Byl sychravý podzim, loď se pochmurně kolébala na deštěm bičované hladině. Odvedle z hausbótu vykoukl čiperný stařík a uvítal nás jako nové sousedy. „Přijeli jste ji na zimu vytáhnout?“ ptal se nás. Nechápavě jsme na něj zírali. „No, to musí bejt,“ děl stařík, „nebo vám dočista shnije.“ V tu chvíli jsme se rozhodli, že ji musíme prodat, protože o lodničení nevíme zhola nic a zřejmě to bude víc starostí než radostí.
Celý zbytek podzimu jsme podávali inzeráty do jedněch novin za druhými a snažili jsme se zbavit šíleného dědictví. Když se nám to nepodařilo, nakonec jsme jeli loď vytáhnout. Soused odvedle nás řídil, kamarádi pomáhali a nakonec se nám to podařilo. Mokří, zmrzlí a zoufalí jsme si přísahali, že to bylo naposled, co nás loď viděla.
Následující jaro začalo svítit sluníčko a my jako každoročně řešili, kam pojedeme. Opatrně jsem navrhla, že přece máme tu loď… Můj muž se naježil a rozhodně odmítl. Ale sluníčko svítilo čím dál intenzívněji a nakonec jsem ho přemluvila. Jeli jsme na loď, nějak se nám podařilo servat ji z kůlů a vrátit zpátky na vodu.
Už tři roky tam jezdíme, je to úplně báječné místo a můj muž ho miluje ještě víc než já. Začal rybařit, a dokonce se rozhodl, že na loď přidělá plachtu, abychom mohli vyplout, protože na motor jezdit na Slapech nesmíme. No, kdo může říct, že tráví prázdniny na jachtě?

Šárka
TÉMATA:
DŮM A BYT