Nedávno jsme někde seděli s přáteli a jak se vedly řeči u piva, najednou jsme se dostali k tématu, jakému typu žen dávají přítomní muži přednost. „Mně se vždycky nejvíc líbily baculaté blondýnky, taková ta venkovská děvčata krev a mlíko,“ zasnil se Roman. (Jeho manželka váží 45 kilo i s postelí, má havraní vlasy a narodila se v činžáku v centru Prahy.) „To já jsem hotovej z vysokých brunetek s velkýma prsama,“ přidal se Petr. (Jeho přítelkyně má blond melír, měří 165 cm a má nulky.) „Mně se líběj všechny,“ zakončil to Václav a přidal otřepanou průpovídku o tom, že důležité je akorát to, že dotyčná má vše, co je třeba, a dýchá… (Mimochodem Václava před pěti lety opustila žena a od té doby nikoho nemá.)
Já vím jsou to stejně všechno jen hospodské řeči. Ale stejně mě tahle debata přiměla k tomu, abych začala koumat nad tím, jak to tedy ti chlapi mají. Je to tak, že stejně jako se lidově dělí na „horňáky“ a „dolňáky“, dělí se i na „blondýňáky“ a „bruneťáky“? Mají v hlavě (nebo někde jinde) uložen mustr ideální ženy, kterou po celý život hledají. Vybírají si partnerku podle vzhledu, nebo je tam důležité něco jiného (feromony, sex-appeal, zvuk hlasu… nebo co já vím?). Nebo jsou prostě jen realisti a proto volí partnerku pro život podle toho, zda je ochotná s nimi být, snášet jejich nálady, zda umí dobře vařit a starat se o příbytek (nezávisle např. na barvě vlasů), a svoje toužení, fantazie (a někdy třeba i úlety) pak směřují k ženě, která prostě jen vypadá, jak má?
Zdá se, že tenhle pes zůstane navždycky zakopán. A možná je to tak dobře. Protože i vy jste možná ještě před pár lety lepila na zdi svého dívčího pokoje plakáty Michaela Jacksona, Roberta Redforda nebo Bruce Willise, zatímco na radnici jste si vzala připlešlého Pepu Smolíka, který sice neumí tančit a nemá skoro žádné svaly, ale je hodný, trpělivý, pozorný, vydrží všechny vaše nálady a má vás rád. :-)
Reklama