Ať už patříte k lidem, kteří vyznávají víru v nějakého boha, nebo věříte jen a jen v sebe samotné, určitě se vám občas stane, že máte příležitost zhřešit. Nemusí to být jen některý ze sedmi smrtelných hříchů, jak je uznává křesťanství, ale stačí i nějaký ten malý hříšek, abyste se po jeho vykonání cítili mizerně. Věřící nosí svoje hříchy do kostela ke zpovědi, my ostatní se s nimi musíme vypořádat po svém. Dá se vůbec tzv. hříchům ubránit? A hlavně – je to nutné? Není lepší žít svůj život nedokonale a s nějakým tím zaškobrtnutím nebo úletem, než strávit ho „svatě“ a spořádaně, ale bez vzrušení, které s sebou konání hříchů logicky přináší? ;-)
Tohle filosofování mě nepřepadlo jen tak zčistajasna. Začala jsem se tím zaobírat, když jsem si o víkendu přečetla zprávu o tom, že si jistý 32letý Filipínec minulý týden uřízl část svého penisu jen proto, že ho tento orgán sváděl k hříchu a vháněl ho do náruče žen. Poraněného muže našli jeho příbuzní na podlaze jeho bytu v tratolišti krve, ale uříznutou část těla se jim najít nepodařilo. Lékaři, do jejichž rukou byl náboženský fanatik vzápětí předán, se však činili a říkají, že ač je teď jeho penis o 20% kratší, reprodukční funkce zůstaly zachovány a nešťastník bude moci počít v budoucnosti dítě, pokud o to ovšem bude stát. Také uvedli, že podle ran, které jsou na penisu patrné, se jeho majitel pokoušel o radikální čin již v minulosti…
Nervově labilní mladý muž, který se podle slov své matky upnul k Bibli poté, co se jeho manželka odstěhovala kvůli práci do Manily a jejich malé dítě svěřila do péče svých rodičů. Otřesená maminka také vyjádřila domněnku, že její syn svým činem zřejmě následoval slova Nového Zákona, kde se praví, že pokud tě tvoje ruka nebo noha dovádí ke hříchu, raději si ji usekni a zahoď. Je prý lépe žít zmrzačen a bez hříchu, než mít obě nohy a obě ruce, ale skončit v plamenech věčného ohně…