Mé první manželství se nevyvedlo. Vzala jsem si svou první lásku a oči jsem měla zaslepeny růžovými brýlemi… Bohužel brzy po svatbě jsem vystřízlivěla, ale to už jsem byla těhotná a bez možnosti odejít. Prostě nebylo kam. :-(( Tak jsem musela snášet časté návraty pod vlivem alkoholu, urážky, sem tam facku a hlavně návštěvy slečen, kterým bylo sotva patnáct, ale které v mém manželovi viděli něco mezi bohem a Zlatým slavíkem. V té době totiž pracoval jako vychovatel na internátě, kde bydlely i dívky. Naštěstí ředitelka internátu byla všímavá a brzy mého muže vyhodila. Našel si místo ve velkém dovozním podniku. Naše situace se zdála lepšila. Nosil domu dárky, měli jsme dost peněz. Tvrdil mi, že má slušné místo. Jednoho večera však u nás zazvonili dva muži z kriminálky a manžela odvedli a rovněž zabavili většinu dražších věcí, které manžel v poslední době nakoupil.
Toho dne jsem procitla úplně a začala chápat plno věcí. Můj muž je totiž notorický zloděj a lhář. Pochopila jsem, že nebyla náhoda, že mi kamarádky občas říkaly, že když šly od nás z návštěvy, tak někde ztratily peněženku nebo kam se poděl zlatý náramek mé maminky, když jsme byli u našich na návštěvě… Manžel za pět měsíců stihl v „novém zaměstnání“ rozkrást přes milión ve zboží a nějakou hotovost. No a navíc se objasnily i krádeže na internátě. Prostě to předtím nikoho nenapadlo. Dostal šest let a hned když nastoupil do výkonu trestu, dala jsem se rozvést.
Dnes už je na svobodě, skoro se nestýkáme, synovi jsem řekla, že tatínek je daleko na vojně. Občas za ním zajede, stráví spolu odpoledne… Já se mezitím šťastně vdala, mám dalšího syna… ALE… zjistila jsem, že starší syn začíná lhát stejným způsobem jako jeho otec. A navíc na třídní schůzce (syn chodí do první třídy) paní učitelka upozornila rodiče, že se ztrácejí věci, ať si děti nenosí do školy nic cenného. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Doma jsem vysypala synovu tašku a skříň… a našla plno věcí, které očividně nepatřily nám… Vymlouval se, že je povyměňoval… lhal a zapíral… tak jsem je vzala a příštího dne zašla do školy. Opravdu to byly ony ztracené věci! Navštívila jsem se synem psychologa, ale ten tvrdil, že to nic neznamená, že to byl dětinský kousek. Já mám opravdu strach, že geny jsou geny. Mrazí ne, že neprojevil ani trošku lítosti, když byl odhalen jako zloděj… stál tam před třídou a skoro se jim smál do obličeje…

Yveta
Reklama