Žiju už dlouhou dobu v partnerském vztahu, který není zcela v pořádku. Můj partner je velmi dominantní, ponižuje mě a neustále se hádáme. Od rozchodu s ním mě dělí už dlouhou dobu jen soucit s ním – už jsme se jednou rozešli a on pak plakal a přemlouval mě, ať se vrátím, že jsem to z lítosti udělala – a také strach z toho, co udělá, protože už mě i fyzicky napadl. Ale nemáme žádné děti ani společné majetky, tak se zvolna odhodlávám k tomu, že ho opustím.
Všechny moje přítelkyně, které náš vztah už čtyři roky sledují, se mnou vřele souhlasí a podporují mě. Jenom moje nejlepší kamarádka, kterou mám už od dětství mě zrazuje, ať si to rozmyslím, že nic není tak horké, že krize pomine a všechno bude zase v pořádku. Její nesouhlas s mým postojem mě velmi mrzí, ale vím, že pramení z toho, že ona je v podobné situaci jako já, jen o to horší, že se svým partnerem je o mnoho let déle a mají spolu dítě.
Vím, že když se rozejdu s partnerem, ona mi bude závidět, že jsem se z neštěstí vymanila. Také vím, že pro ni jsou naše partnerské peripetie ujištěním, že ona žije v podstatě v normálním vztahu, protože jinde (u nás) to funguje stejně jako u nich. Mám ji moc ráda a bojím se, že o ni přijdu, když se rozhodnu k tak radikálnímu kroku. Udělám to pochopitelně přesto, že tohle nebezpečí cítím, ale mrzí mě to.
Nevím, jak bych ji mohla přesvědčit, že můj postoj je správný. Jak bych z ní mohla vymámit „požehnání“, protože mi na jejím názoru a přátelství velmi záleží.

Anett

Myslíte si, že by se měl člověk ohlížet na názory svých přátel, když se rozhoduje k tak závažnému životnímu kroku? Poraďte Anett!