Znáte je z článků, které do různých ženských i neženských časopisů píší psychologové. Možná je znáte i osobně. Ženy, které se zničehonic dočista zblázní, opustí manžela (někdy i děti), spálí mosty a odeberou se do náruče „osudové lásky“. Zpravidla ten vyvolený není ani krásnější, ani mladší, ani chytřejší, ani bohatší, ani úspěšnější než dosavadní partner. Jedinou, zato obvykle tou nejdůležitější předností osudové lásky bývá to, že nabízí něco, co žena už dlouhá léta postrádá. Porozumění, pochopení, cit, něhu, hezká slůvka… Prostě ty serepetičky, na něž v mlýnku letitého manželského života nějak nezbývá čas a energie.
Vzpomněla jsem si na tenhle obehraný model nedávno, když mi kamarádka vyprávěla příběh své sousedky. Ta paní měla – jak se říká – pohodové manželství. Manžel byl hezký, chytrý chlap, se solidním zaměstnáním a ještě solidnějším výdělkem. Žili si příjemně, v bytě v osobním vlastnictví, se dvěma auty a jedním dvouletým dítětem. Muž celý den v práci, večer squash, večírky s obchodními partnery, relaxace s kamarády, prostě moc ho doma vidět nebylo. Svoji nepřítomnost nahrazoval ženě tím, že jí dopřál peníze na chůvu, na cvičení, na solárko. Měla svoje auto a svoji platební kartu, z jeho pohledu jí tedy nic nescházelo.
Z jejího pohledu celá situace asi vypadala trochu jinak, protože se v tělocvičně, kam chodívala „mezi lidi“, seznámila se švarným trenérem. Byl o hodně plešatější než její manžel, vydělával tak polovičku peněz a MILUJU TĚ psal s Y. Ale na rozdíl od pana okroužkovaného to své „myluju te“ vyťukával do kláves mobilu několikrát denně, říkal jí, že je nádherná a milá a sexy. A že s ní chce být až do smrti. Ona s ním taky chtěla být až do smrti. Tak sbalila dítě, pár věcí na sebe (do sportovcovy garsonky v podnájmu by se stejně víc nevešlo) a odešla z domova.
Její manžel se z toho sesypal. Vždyť měla, na co si pomyslela, říká. Chce se s ní teď soudit. Prý jí dítě jen tak nedá. A na auto ať taky zapomene. Její okolí se na ni dívá divně. Odsuzuje ji, že utekla za přeludem, který pravděpodobně není osudovou láskou, ale jen zhmotněním romantického snu. Snu, který se jí honil hlavou, když po večer sedávala sama u televize a sledovala zamilované filmy nebo když ležela v noci sama v manželské posteli a četla „harlekýnky“.
Myslím, že je to nad slunce jasné. Za tenhle typ ženského poblouznění můžou romantické knížky, seriály a filmy. Těm, kdo jsou zdrchnutí nevlídnou realitou, nabízejí sladkou nerealitu. Měly by se šmahem zakázat. A místo nich by se měly v televizi a v kině dávat filmy a seriály o tom, jak je to príma, když spolu lidi žijí dlouhá léta, babrají se ve všedních problémech, ale jsou jako živí. To je jediná šance. Pryč s tím brakem, co vymývá mozky sladkou limonádou! Nebezpečí je o to větší, oč je nenápadnější. Pánové, pozor, všímejte si toho, co čtou a na co koukají vaše manželky… dokud je ještě máte…;-)
Reklama