Jsem asi divná, ale začínám si o sobě myslet, že se už nikdy nezamiluju. Je to už skoro třičtvrtě roku, co se se mnou po pěti letech vztahu rozešel můj přítel. Asi jsem podvědomě tušila, že ten vztah už končí, ale problém byl v tom, že se jsem se až moc upnula k naší společné vysněné budoucnosti. O to víc mě pak bolelo, když jsem se pak dozvěděla, že si našel jinou. Jeho verze samozřejmě zněla, že naše láska se vytratila a že já si zasloužím někoho, kdo mě bude milovat z celého srdce blablabla… Prostě mi dal kopačky a já strávila několik týdnů bulením do polštáře a tím, že jsem se snažila zjistit, v čem jsem tak hrozná, že mě nechal. S pomocí kamarádky jsem se z těch nejhorších depek dostala, ale stejně to pořád nejsem já. A co je největší problém, nemůžu z nikým začít chodit. Vyskytlo se sice pár potenciálních partnerů, ale vždycky to skončilo podobně: šli jsme na schůzku, večeře nebo kino, sklenička, někdy došlo i na postel. Vždycky jsem řekla, že zavolám a hned nato jsem vyhodila jeho telefonní číslo. Když některý třeba volal, lhala jsem, že někam odjíždím nebo že mám moc práce. Na každém mi něco vadí. Nikdo mě nepřiměl k tomu, abych měla chuť se s ním vidět znovu. Když se dívám na chlapy kolem sebe, nevidím nikoho, kdo by mě zajímal. Představa, že se někdy ještě zamiluju, je pro mě naprosto nereálná. Občas si vzpomenu na svého bývalého a je mi zase teskno. Proč i když mě nechal, nemůžu se kvůli němu vůbec zamilovat do někoho jiného. Je za tím strach z dalšího zklamání? Prý na každý hrnec existuje někde poklička. Kde je ta moje? Mám pocit zkaňhaného života a to mi je teprve 27 let.

Bea
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY